Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bafomet

Radim se rozhlédl a když nezjistil nic podezřelého, upravil si přístroj pro noční vidění a dal se znovu do psaní. Po chvíli přestal a přemýšlel nad dnešním dnem.

Jízda Českem byla strašná. Od opuštění vesnice naráželi na překážky, které museli zdlouhavě objíždět. Zatarasené silnice, vyhozené mosty do povětří nebo houfy Nakažených na cestě, to vše je zdržovalo a vyčerpávalo. Městům se vyhýbali.

Cestou potkávali uprchlíky s nepojízdnými auty či putující pěšky. Ti s pláčem prosili, aby je vzali s sebou. Radim to samozřejmě nepovolil.

Odpoledne natrefili na tříčlennou skupinu vojáků. Radim s překvapením zjistil, že jedním z nich je Martin Seidl. Od něho se dozvěděl události posledních dnů:

"Z města jsme se dostali v pořádku. Dostali jsme rozkaz jet do Brna, ale to se nám nepovedlo."

"Jakto?" zeptal se Radim.

"Uvázli jsme na dálnici. Všechny pruhy byly ucpané a všude křik a chaos. Náš velitel ztratil nervy a začal střílet do vzduchu. A pak se to stalo."

"Co se stalo?"

"Nějakej kokot měl Komáry v přívěsu. Nechápu proč. No a ti zmrdi se dostali ven a napadli ostatní." Seidl se nadechl: "Chtěli jsme je oddělat a taky pokousané, ale zvrtlo se to. Vznikla obrovská tlačenice, lidi šlapali jeden přes druhého a snažili se nám vytrhnout zbraně. Abychom se zachránili, museli jsme, museli... do nich střílet," podíval se k zemi. Po chvíli pokračoval: "Ani nevím jak se mi s klukama podařilo odtamtud dostat. Vysílačky jsme ztratili. Později nás napadlo se k jednotce vrátit. Uvědomili jsme si ale, že pokud přežili, budou dávno pryč. Od té doby se nějak proplétáme a teď jsme skončili tady."

Seidl s vojáky se přidali ke skupině. Souhlasili s Radimovým plánem jet do Rakouska. Večer téhož dne se skupina utábořila u malé čerpací stanice. První hlídku si vzal Radim.

Zatímco ostatní spali uvnitř, on seděl v autě a s nasazeným přístrojem nočního vidění od vojáků hlídal. Chvílemi psal do deníku:

 

Odpoledne nemilá příhoda. Potřebovali jsme projet vesnicí, ale její obyvatelé nám to nechtěli dovolit. Až když jsme jim pohrozili zbraněmi, dali si říci. Zbytek dne stejný.

Nejhorší je setkání s Nakaženými. Všichni z nich mají strach. Přerušil psaní a zkontroloval okolí. Vypadají tak strašidelně. Vydávají hrůzné skřeky a rychlou trhavou chůzí se přibližují. Jsou to zombies - ani živí, ani mrtví. Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane realitou.

 

Znovu se rozhlédl a všiml si utíkající postavy. V panice hmátl po zbrani, když s úlevou zjistil, že to je Seidl. Vystoupil z auta.

"Klid klid," prohodil k němu tiše Seidl. "Obhlížel jsem okolo a narazil na skupinu Komárů. Odešli támhle," ukázal rukou. "Cestou zpátky jsem o jednoho zakopl. Vyřídil jsem ho," dodal rychle. "Můžu k tobě?"

"Jasně."

Nastoupili a Seidl si vedle sebe opřel Bren. Seděli mlčky.

"Nedávno jsem se vrátil z Afgošu," rozpovídal se Seidl.

"Z čeho?"

"Z Afghánistánu. Většina času pohoda, občas nám do tábora přílítla raketa. Jen jednou... ," odmlčel se. "Jeli jsme na pravidelnou patrolu," pokračoval, „ale při téhle nás přepadli utěrkáři. Jednoho z našich dostali. Všechny jsme postříleli. Poslední se mi vzdal. Zastřelil jsem ho." Opět ticho.

"Odjel jsem do Afgošu bránit naše lidi před islámem. A před pár dny jsem se bránil před našimi lidmi," díval se voják před sebe.

"Je to zlý," odvětil Radim. Všiml sis, že se od Rakouska spíše vzdalujeme?" změnil téma.

"Jo."

"Pokud to tak bude i zítra, zkusíme Německo."

"Jsem pro." Zbytek noci proběhl v klidu. Ráno se opět vydali na cestu.

 

Slunce začalo zapadat, když se po okresce dostali na křižovatku. Vojáci zkontrolovali nejbližší okolí, teprve potom vystoupili z aut ostatní.

Zatímco se protahovali, Seidl přistoupil k Radimovi. „Při obhlídce jsem zahlédl usedlost,“ řekl mu. „Pokud to půjde, tak bych to pro dnešek zapíchl tam. S klukama to omrknem, vy zatím počkejte tady.“

Souhlasím,“ odpověděl Radim. „Dejte pozor.“

Vojáci odešli. Policisté se rozmístili na hlídky a zbytek utvořil z aut čtvercovou formaci, za kterou se schovali.

Asi za půl hodiny se Seidl vrátil. „Kde máš kolegy?!“ vyhrkl Radim. „Pozorují. Na baráku je přibitá mrtvola,“ pokračoval voják, „a kolem tři zvířecí lebky na kůlech. Mrtvola není v rozkladu, to znamená, že tam někdo je nebo nedávno byl. Kolem obchází dva Komáři. K domu patří stodola a stáj. Vzal bych s sebou poliše, aby nás kryli, a s klukama se podíváme dovnitř.

A když tam budou lidé a nedovolí nám u sebe přespat?“

Přesvědčíme je, po dobrém nebo po zlém. Až to vyřídme, přijdem pro vás.“

Policisté souhlasili. Každý si vzal Sa vz. 58 a Seidl M 249 Saw. Na nic nečekali a vydali se splnit úkol.

Když už byl Radim hodně nervózní a přemýšlel, zda se po nich nemá podívat, jedna z hlídek mu ohlásila příchod dvou policistů. „Už jsem myslel, že se vám něco stalo,“ uvítal Radim Zuzanu a jejího kolegy, „jak to vypadá?“

Nikdo tam není. Teda nikdo živý,“ dodala.

Skupina přijela ke statku. Radim vystoupil a všem přikázal zůstat v autech. Podíval se na přibitou mrtvolu. Byla to starší žena, přibitá jako ukřižovaný Ježíš, ale opačně – hlavou dolů. Její pohled, plný zloby, jakoby žaloval za vše špatné, co se poslední dobou stalo. Pod ní byli na zemi hození dva zneškodnění Nakažení, nebo také Komáři, jak jim říkal Seidl.

Pojď se na něco podívat,“ řekl Radimovi, když vyšel z domu. Společně vstoupili dovnitř. Radima do nosu praštil pach zatuchliny a hniloby. Seidl ho dovedl do obýváku, kde na gauči seděla mrtvola staršího muže s rozřízlým břichem. Hlavu s vykulenými oči měla zvrácenou dozadu a v ní zaraženou dýku. Za ním na zdi byla obrácená pěticípá hvězda. Radim si uvědomil, že je namalovaná lidskou krví.

Po vrzajícím schodišti vyšli do patra a zastavili se u dveří s nasprejovaným nápisem BRÁNA DO PEKLA. Místnost za nimi byla plná ohořelých svíček, satanistických symbolů a přes celou zeď se šklebil bafomet. Na zemi ležela mrtvá mladá žena.

Tohle jsme našli,“ řekl Seidl.

Co se tady stalo?“ nechápal Radim.

Satanisti,“ odvětil Seidl. „Ve stáji jsou mrtvá zvířata.“

Skupina se utábořila. Mrtvoly a zdechliny zvířat zakopali kus od usedlosti a auta ukryli do stodoly. Policisté ještě jednou důkladně prohlédli dům a vojáci zkontrolovali okolí.

Radimova rodina si s další zabrala jeden pokoj. Ostatní učinili totéž. Potom Radim všechny svolal a promluvil k nim:

Přes noc zůstaneme tady. Zítra překročíme hranice.“

A tam bude bezpečno?“ zeptal se s úzkostí v hlase jeden muž.

Věřím, že ano.“

A když ne-“

Bude tam bezpečno,“ skočil mu do řeči Radim. „Fajn, teď vybalíme nejnutnější věci a pak si odpočineme.“

Nastala noc. Jarek měl hlídku, ostatní spali. Radim se proplétal hustým mlázím a úzkostlivě hledal svou rodinu. Náhle před sebou spatřil Janu, otočenou k němu zády. Rozradostněn přišel k ní a chytil ji za rameno. Chtěl něco říct, ale zničehonic se otočila. Její znetvořený obličej, s hlubokými ranami a celý od krve, vydal nelidský skřek a chňapl po Radimově ruce. Jen taktak ucukl. Otočil se a už se na něj řítil pes, jeden z těch, kteří zabili starce a Jessienu. Radim vykřikl.

Trhnutím se posadil. Cosi chlupatého mu olizovalo tvář. Byla to Rita.

Co se děje?“ zeptala se probuzená Jana. Radim pohledem sklouzl na její obličej. Vypadal normálně. To nic. Jen zlý sen.

Tati?“ ozval se ospale Ráďa. Rita k němu přiběhla a lísala se.

Jenom se mi něco zdálo. Spěte.“ Vstal, vzal pistoli a vyšel z pokoje. Pomalu mířil za Jarkem.

Za chvíli se ze tmy ozvalo vrčení. „Nelekej se Jarku, to jsem já,“ řekl rychle Radim.

Drábe ticho!“ poručil Jarek. Dobrman zmlknul.

Radim se posadil, upřeně sledován psem.

Všechno v pořádku?“ zeptal se Jarka.

Pokud myslíš teď na hlídce, tak ano.“

Radim se nepatrně pousmál.

Střídavě povídali a mlčeli, když vtom Jarek zaklel: „Kurva tamhle!“ Sundal si noktovizor a rychle jej podal Radimovi. Ten spatřil přes dvacet Nakažených, jak míří přímo k nim.

Co budeme dělat?!“ panikařil Jarek.

Buď zticha!“ napomenul ho Radim. „Necháme je přejít! Hlavně nestřílej!“

Nakažení se přišourali před dům. Jeden za druhým procházeli pod oknem, za kterým se skrýval Radim s Jarkem a jeho psem. Dráb začal kňučet. Jarek jej potichu důrazně napomenul a dobrman přestal.

Radim opatrně sledoval Nakažené. Za zvuku jejich skřeků a mručení přemýšlel. Cítí něco? Pokud ano, tak co? Ne, necítí nic. Jsou to obyčejné mrtvoly, které jen chodí a zabíjejí, nic jiného. „O kolik jsme my ´živí´ lepší než oni?“, napadlo ho náhle.

Nakažení se mezitím dostali na kraj statku a šli dál. Poslední se zničehonic otočil. Radimovi přišlo, že se dívá přímo na něj, a ještě více se přikrčil. Nakažený měl na sobě montérky, potrhanou košili a těžké pracovní boty. „Jak se mu to stalo? Nejspíš v práci. A co jeho blízcí? Jsou s ním, nebo se snaží někde přežít jako my?“ běželo Radimovi hlavou.

Nakažený se obrátil zpět a následoval ostatní.

 

První co Radim ucítil, když otevřel oči, byla mírná bolest za krkem. Pomalu se posadil a mnul si postižené místo.

Dobré ráno,“ pozdravila jej s úsměvem Zuzana.

Dobré ráno, kde to jsem?“ ptal se poněkud zmateně.

Na hlídce. Jarek nám řekl, že jsi přišel za ním a pak tu usnul, tak jsme tě nechtěli budit.“

Aha. A všechno v pořádku?“

Jo v pohodě. Kromě těch Nakažených se nikdo neobjevil.“

Radim se podíval na Zuzaniny bosé nohy.

Tlačily mě boty,“ všimla si jeho pohledu.

Promiň,“ omluvil se Radim.

Znovu se usmála.

Lidé se postupně probouzeli. Dělali to stejné, co „předtím“ – ranní pozdravy, hygiena, snídaně... A přece jedna věc byla jiná. Jejich výrazy ve tváři.

Po snídani Radim s překvapením zjistil, že si vojáci balí zásoby do auta.

Vy nás opouštíte?“ přiběhl k nim.

Ale ne,“ uklidnil ho Seidl. Zabouchl dveře vozu a přistoupil blíže.

Tady je hranice,“ rozložil před Radimem mapu. „Podle mně je určitě zavřená a hlídaná. Bude bezpečnější, když nejdříve zjistíme co a jak. Hned potom se pro vás vrátíme. Nezapomeňte na pravidla,“ pokračoval, „držte hlídky, nevycházejte z domu a nedělejte hluk. Tak,“ složil mapu a podal zaraženému Radimovi ruku, „co nejdřív jsme zpátky. Držte se.“

Po jejich odjezdu Radim přemýšlel, co řekne ostatním. Rozhodl se, že jim poví pravdu.

Odpoledne Radim odpočíval, když k němu vtrhl jeden muž: „Jede sem auto!“

Sakra, to nejsou naši!“ zaklel, když se z okna podíval dalekohledem.

Policisté s Jarkem zaujali pozice a ostatní se ukryli v pokojích. Radim se s automatickou puškou schoval za oknem vedle vstupních dveří a čekal.

Za chvíli vůz zastavil před domem a z něj vystoupil muž, o něco málo starší než Radim. Nebyl ozbrojen. Radim si všiml, že v autě sedí další lidé.

Co chcete?!“ křikl na něj Radim zpoza dveří, které rychle pootevřel.

Dobrý den, Vy tu bydlíte?“

Radim na něj namířil puškou: „Vylezte všichni z auta!“

Proboha nestřílejte!“ zhrozil se muž.

Dělejte, všichni vylezte!“

Dobře dobře,“ koktal muž, „Aleno, děcka, pojďte! Prosím, neubližujte nám! Chci si jen promluvit!“

Jarku poď sem!“ zavolal ho Radim. Za okamžik byl u něj. „Prohledám je, kryj mě!“

Vyběhli ven. Jarek se svou AR-15 mířil na rodinu a Radim je začal prohledávat. U nikoho zbraň nenašel.

Máte v autě zbraně?“ zeptal se muže.

Ne, kde bychom je vzali?“ odpověděl nešťastně.

Přesto Radim důkladně prohledal vůz i jejich věci. I tam ovšem žádné zbraně nenalezl.

Dobře, co teda chcete?“ zeptal se rychle.

Hledáme místo, kde se můžeme schovat-“

Tady ne,“ přerušil ho Radim.

Proč?“

Protože jsme tu my. Odjeďte pryč.“

Pane, prosím Vás! Vidíte že máme děti! Aspoň-“

Radim mu přitiskl hlaveň pušky ke spánku. „Jestli hned neodjedete, zastřelím tě.“ V tom jej Radim popadl za krk a hodil do auta. „Dělejte, vypadněte!“ nahnal tam i plačící ženu a děti.

Nedlouho po této události se objevili další přeživší. Šest mužů, dva v autě a ostatní na motorkách, přijeli před statek.

Haló, je tu někdo?“ zvolal jeden z nich, když vylezl z auta.

Radim s namířenou puškou opatrně vykoukl ven.

Hou hou,“ dal muž ruce od sebe. Bylo mu asi padesát let, na hlavě měl šátek a většinu jeho těla zdobilo tetování. „Chceme si jen promluvit!“

A o čem?!“

No, podívejte. Hledáme flek, kde bychom-“

Tady to nepůjde!“

-se mohli utábořit,“ domluvil muž. „A proč ne? Místa máte dost. Kolik vás vůbec je?“

To vás nemusí zajímat.“

Hele, jsme na cestě od doby co to začalo a dost jsme si zkusili. Kdyby-“

Jak vůbec víte, že tu jsme?“ zmocnilo se Radima zlé tušení. Padesátník pohotově odpověděl:

Potkali jsme jednu rodinu, manžele s dětmi. Řekli nám o vás.“

A kde jsou teď?“

Muž zaváhal.

Nevíme. Hned potom odjeli. Takže-“

Takže se otočíte a odjedete taky,“ skočil mu do řeči Radim.

Myslíš to vážně jo? Seš si na sto procent jistej...“

Radim vystoupil zpoza dveří maje padesátníka na mušce.

Nenuť mě to zmáčknout,“ řekl výhružně.

Všechno v pořádku Radime?“ objevil se vedle něj Jarek se svou zbraní.

Ty vole čum na ten kvér,“ prohodil posměšně muž s plnovousem na motorce.

Vypadněte,“ řekl Radim pevně.

Dobře, dobře, jen klid. Jen jsme to zkusili. Jedeme!“ otočil se muž k ostatním.

Vousáč se na Radima zašklebil a potom všichni odjeli.

Děkuju Jarku,“ poklepal mu Radim na rameno.

Společně odcházeli do domu. Vtom Radima napadlo, že ti motorkáři se vůbec nechtěli k nim přidat. Že ve skutečnosti přijeli obhlédnout terén, aby je v noci mohli snáze přepadnout a že jich je víc. A taky ho napadlo, že ta rodina, která jim o nich řekla, to neudělala dobrovolně a že v pořádku neodjela.

Své podezření sdělil Jarkovi a policistům. Podařilo se mu je přesvědčit, aby se ozbrojení vydali po stopách motorkářů zjistit, jestli má pravdu.

Když svůj záměr pověděl ostatním, Jana spustila:

Proč chceš zase zabíjet?! Bylo ti doteď toho málo?!“

Jano-“

Zůstaň tady!“

Poslouchej mě kurva!“ vybuchl Radim. „Nikoho zabíjet nebudu! Jdeme se jen podívat, jestli nám nehrozí nebezpečí, to je všechno!“

Nelži mi!“ Jdete zabít ty muže-“

Chceš aby v noci zabili oni nás?!“

Jana se chytla za hlavu a z očí jí vytryskly slzy.

Tati!“, zvolala na něj Kamila, „vždyť nikam nemusíš! Můžeme odjet-“

Nemůžeme! Zítra nebo pozítří se vrátí vojáci! Musíme tu na ně počkat!“

Tati! Prosím tě nechoď! Nechoď!“ rozplakala se.

Kamilo podívej se na mě!“ klekl si a vzal ji za ramena. „Víš čím vším jsme si prošli že jo? Nejpozději pozítří budeme v bezpečí v Rakousku. Přece se teď na samém konci nenecháme povraždit! Hele,“ pokračoval, „jenom zkontrolujeme jestli nám nic nehrozí a hned jsme zpátky, ano? Já se vrátím, slibuju ti to. Věříš mi?“

Kamila přikývla.

Dobře,“ utřel jí Radim z tváře slzy. „Radime,“ oslovil syna,“ dávej tu s dědou na holky pozor, jo?“

Po tomto se Radim s rodinou rozloučil a vzal si stranou Josefa. Předal mu velení a instrukce a potom se skupinou hned vyrazil. Jarek vzal kromě své AR-15 i kulomet MG 34 (druhý si s sebou odvezli vojáci), ostatní měli Sa vz. 58 a pistole. Střídavě běželi a šli rychlou chůzí po stopách gangu.

Náhle Radim v dálce zahlédl Nakažené a upozornil ostatní. Zpomalili a s namířenými zbraněmi pokračovali vpřed.

Radim už zvažoval, že se vrátí, když-

Podívejme se koho tu máme!“

Radima a jeho lidi obstoupilo dvanáct členů gangu. Téměř všichni třímali v rukou pistole nebo lovecké pušky.

Ale ale, ptáčkové nám vyšli naproti,“ pokračoval jízlivě pokérovaný padesátník se zalícenou puškou. „Teď všichni pěkně odložíte zbraně, ano?“ pronesl s ďábelským úsměvem.

Nepokládejte je!“ křikl Radim.

Okamžitě je zahoďte!“ zařval s namířenou pistolí vousáč.

Drž hubu!“ okřikl ho padesátník. „Hele,“ pronesl k Radimovi, „nebudem to komplikovat, jo? Ať nepřijdete k úrazu. Pomalu odložte-“

Nepokládejte je!“ znovu křikl Radim. „Poslyště,“ mluvil dále napůl vyděšený a napůl rozzuřený tím, že svoje lidi tak hloupě zavedl do pasti, „můžeme se domluvit-“

Říkal sem ti že se nevzdají a že je rači postřílíme!“ ozval se jeden motorkář.

Obě skupiny na sebe vzájemně mířili a křičeli a zprvu patová situace spěla do krvavého finále.

Drž rypák! Naposled, odhoďte-“

PALTE!“ zařval Radim.

Začala přestřelka. Neměla dlouhého trvání. Jakmile padlo osm členů gangu, ostatní se dali na útěk.

Radim nevěděl, jak se mu podařilo přežít. Zastřelil dva utíkající motorkáře a po třetím se zběsile rozběhl, protože mu došly náboje. Zakrátko ho dohonil. Pažbou pušky jej udeřil do šíje a člen gangu, ještě mladík, s heknutím upadl. Radim začal pažbou rozbíjet jeho hlavu a nepřestal, i když už byl po smrti.

Radime dost!“ přiběhla Zuzana a odtáhla ho.

Společně se rychle vrátili na místo přestřelky. Dva policisté leželi mrtví, třetí měl kulku ve stehně. Nejhůř na tom byl Jarek. Z postřeleného břicha mu řinula krev.

Jarku!“ přiběhl k němu zděšený Radim.

To-je-dobrý,“ koktal namáhavě Jarek.

Radim si přehodil těžce raněného Jarka přes záda, Zuzana podepřela kolegu a spěšně vyrazili zpátky ke statku, pronásledováni zástupem Nakažených.

Radim s funěním a celý od Jarkovy krve pokračoval v cestě. Byl by šel rychleji, ale zdržovala ho Zuzana s postřeleným policistou. A on je tady nenechá. Ne po tom, co tohle zavinil.

Za těchto úvah zakopl a s Jarkem spadl na zem. Ten hlasitě zasténal. Vedle nich se sesuli vyčerpaní policisté. Nakažení se blížili.

Radime,“ zašeptal Jarek, „nechte mě tady.“

Co to kecáš?! Všichni se vrátíme-“

Zdržím je, běžte.“

Ne! To ne-“

Radime poď! Pomož mi s ním!“ pochopila Zuzana situaci.

Nenechám ho tu!“

Všichni to nezvládnem, tak mi sakra pomoz!“ rozkřičela se na něj. Popadla ho za ramena a táhla od Jarka. „Ne! Neopustím ho!“ vytrhl se jí. Vtom spatřil Nakažené a ztuhl. Byli už docela blízko.

Kurva, kurva!“ rozbrečel se. Chytil z jedné strany policistu a společně se Zuzanou pospíchali pryč.

Jarek se s námahou překulil. Bolestí málem omdlel. Posunul si zbraň a vystřelil po zombii. Pak znovu. Ještě jednou. Potom si musel odpočinout.

Před očima se mu přehrál celý život. „Nežil jsem zas tak špatně,“ pomyslel si. Opět vystřelil. Nakažení stanuli kousek od něho. Za nelidských skřeků se nad ním skonili a pustili se do něj.