Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když je v pátek úplněk, mrtví se vracejí 1/2

Na jasně modré obloze zářilo slunce a svými paprsky příjemně hřálo. Po travnatém plácku kráčel chlapec. „Zdeňku, Zdeňku!“ ozvalo se za ním.

Zdeněk se ohlédl. Nedaleko stála dívka, sympatická brunetka, o něco menší než on. Byla to Sandra, jeho sestřenice. „Zdeňku, Zdeňku!“ zvolala znovu.

Rozběhl se za ní. Stalo se však něco zvláštního. Vzdálenost mezi nimi zůstávala stejná.

Sandra se zasmála, otočila se a zvolna odcházela. "Sandro, počkej, počkej!" volal na ni.

Najednou se objevila před ním. A tu se změnila v ohavné monstrum s dlouhými drápy a šíleným výrazem v očích. Nebe se zahalilo do šedi, zvedl se silný vítr a chlad pronikal do morku kostí.

To, co se z ní stalo, skočilo na Zdeňka a začalo jej drásat. Bolestí zavřel oči. Když je znovu otevřel, všude okolo byla černá tma. Ve spáncích mu bušelo a z čela stékal pot.

Ležel na lůžku jednotky intenzivní péče. Po obou stranách se nacházely další dvě. V místnosti se v pravidelném intervalu ozývalo pípání monitorovacích přístrojů. Všichni byli napojeni na kapačku a k posteli přikurtováni za zápěstí. S nervózním výrazem ve tváři je průběžně kontrolovala zdravotní sestra. Co chvíli někdo z nich zasténal.

Zdeněk nic z toho nevnímal. S obrovskými bolestmi blouznil, potácel se v horečce a z obvazů mu prosakovala krev.

Vracel se k babičce společně se Sandrou, která za ním přišla na pláž. Kráčeli pěšinou podél zahrádek a povídali si. Sestřenice zrovna vykládala o svých trablech s přítelem.

„Fakt nechápu, proč se takhle chová. Vy chlapi už jste holt asi takoví.“

„Ale no tak, ten tvůj je určitě výjimka,“ s úsměvem oponoval Zdeněk.

„To určitě. Hele, co je to támhle?“ ukázala před sebe.

Opodál ležela žena v kaluži krve. Nad ní zády k nim klečel muž. Vypadalo to, jako by ženě dával umělé dýchání.

„Podívej na to! Pane, potřebujete pomoc? Máme zavolat sanitku?“ přiběhla k dvojici Sandra.

Muž se pootočil. Popelavě šedá barva jeho obličeje se ztrácela pod nánosy krve. Na místě chybějící levé tváře prosvítaly dvě řady zubů. Ruce nořil do rozdrásané ženiny hlavy a špinavé pomačkané oblečení dokreslovalo jeho hrůzostrašný vzhled.

„Co to-?“, nedořekla větu.

Bez varování po ní skočil. Instinktivně uhnula stranou. Upadla na zem, stejně tak i útočník, který se na ni začal sápat.

Už tu byl Zdeněk. Popadl muže za trup, ale ten ho kousl do hrudi a vytrhl kus masa. Sandra se vzpamatovala a vší silou odhodila muže bokem. Zvedla Zdeňka ze země a společně se dali na útěk.

„Poběž sakra,“ pobízela ho. „Dělej!“

Dostali se k silnici a bez rozmýšlení do ní vběhli.

„Kurva co děláte?! Skoro jsem vás přejel!“ nadával jim řidič, když na poslední chvíli zabrzdil. Až teď si všiml Zdeňka. „Co se stalo?“

„Bratrance někdo pokousal, odvezte nás odsud!“ křičela Sandra.

„Co? Jak pokousal?“ nechápal řidič.

„No pokousal! Předtím zabil paní! Tak už nás odvezte!“

Než se naprosto zmatený řidič zmohl na odpověď, objevilo se ono monstrum.

„Ježíši co to je?!“

Muž za volantem nebyl žádný hrdina, nýbrž pouhý opravář jízdních kol. Průměrný týpek, co po práci zajde na pivo, zanadává si u něj na poměry a spokojeně se vrátí domů, aby druhý den šel opět do práce. Nikdy nepřekypoval odvahou. Jeho největší starostí bylo obstarat si živobytí a aby na to pivo měl.

Proto když teď uviděl zakrváceného maníka s deformovaným ksichtem, jak se blíží s evidentním úmyslem mu ublížit, nestaraje se o nic a o nikoho sešlápl pedál k podlaze. Naštěstí stihla Sandra otevřít zadní dveře a vlézt se Zdeňkem dovnitř.

„Panebože, co to bylo? Co to kurva bylo?!“ drmolil řidič.

Sandra se podívala dozadu. Muž je trhavou chůzí pronásledoval.

„Je furt za náma?“ ohlédl se za sebe řidič.

„Pozor!“ vykřikla.

Mžikem se otočil zpět. V cestě stála popelnice. „Piča!“ trhnul volantem a dupl na brzdu. Na poslední chvíli ji minul a srazil odpadkový koš.

„Moje auto! Teď bylo v servisu!“ Hned ale zařadil a jel dál.

"Sa-Sandro..."

Sandra se podívala na Zdeňka a zhrozila se.

„Krvácíš, strašně krvácíš! Zavezte nás rychle do nemocnice!“ přikázala řidiči.

„Nemocnice, jo, jasně, jedem do nemocnice,“ odvětil nepřítomně.

Sandra si sundala tričko, roztrhla jej na dvě části a provizorně obvázala Zdeňkovi ránu. Ten k ní otočil hlavu. Začala se mu ztrácet před očima.

„Sandro, prosím tě.“

„Ano? Jsem tady u tebe.“

„Nenech – mě – umřít.“

„Ale ty neumřeš! Proč bys umíral?“

Zdeněk upadl do bezvědomí.

V nemocnici ho rovnou odvezli na sál a po ošetření přesunuli do karantény.

„Vašeho bratrance jsme odoperovali. Nyní je v karanténě,“ sdělil Sandře jeden z lékařů.

„Proč v karanténě?“ podivila se. „Jak je na tom? Bude v pořádku, že ano?“

„Zatím k němu nesmíte,“ neodpověděl na její otázku. „Vraťte se prosím domů, budeme Vás průběžně informovat.“ A odešel.

Toto se stalo odpoledne. Teď bylo čtvrt na dvě ráno a Zdeňkovi se vedlo čím dál hůř.

Na něj napojený přístroj se bláznivě rozezvučel. Přiběhla zdravotní sestra a zavolala ostatní. Za okamžik u ní stála kolegyně se zřízencem a začali pevněji poutat Zdeňka k lůžku. Na pusu mu dali roubík, dolní část obličeje pevně ovázali. Nakonec zafixovali hlavu tak, aby s ní nemohl hýbat.

„Odvezeme ho na čtyřku,“ prohlásil zřízenec.

„Čtyřka je plná, musíme na pětku,“ oponovala sestra.

„Dobře, tak jedem.“

V průběhu cesty Zdeněk s sebou začal třást a škubat.

„Už to přichází!“ zvolal zřízenec a přidali ještě víc do kroku.

Když byli svému cíli na dohled, Zdeněk náhle ztuhl.

„Kristepane rychle!“ zhrozila se sestra. „Nechci být u něj, až se probere!“

Dorazili k místnosti číslo pět, policista otevřel dveře a rozsvítil.

Dvanáct osob přivázaných k posteli s sebou trhlo. Nikdo si jich nevšímal. Zatímco se na lůžkách zuřivě zmítali, nemocniční personál přistavil Zdeňka k volnému místu ke zdi a odešel. Policista zhasl a zamkl.

Za okamžik se Zdeňkovy oči zbarvily do ruda a stal se jedním z „nich“.

 

„Ne, mami, nechoďte k tobě. Co? Ale ne, zůstaňte u nás doma! Zamkla jsi dveře a zavřela okna? Dobře, a hlavně nikomu neotvírej! Já vůbec nevím, kdy dorazím, je to tady šílený. A nepouštěj dětem televizi, ať to nevidí! Musím končit, zatím ahoj, a kdyby cokoliv, hned volej. Jo, dám na sebe pozor, neboj. Ahoj.“

Devětatřicetiletá doktorka položila mobil a dala se znovu do práce. Směna jí skončila před více než dvanácti hodinami, ale okolnosti si vynutily, aby v nemocnici zůstala. Odpoledne kontaktovala matku, aby se postarala o její dvě děti. Průběžně jí volala kvůli ujištění, že jsou v pořádku. Protože to, co se dělo, totiž v pořádku nebylo.

Začalo to hned ráno. Na příjem se dostavil muž, jehož cestou do práce kdosi pokousal. I když poranění neměl vážná, byl na tom tak špatně, že si ho tu museli nechat. Jeho stav se neustále zhoršoval a nikdo nevěděl proč. Postupně přibývali další. Všechny pokousali nebo poškrábali.

To opravdu hrozné však teprve přišlo. Pacienti zemřeli.

Mrtví ovšem nezůstali.

Agresivní lidé postihnutí záhadnou infekcí, kterým se kvůli tomu začalo říkat „Nakažení“, útočili po celé zemi. Jejich chování všechny šokovalo. Šlo jim jedině o to najíst se lidského masa.

V ordinaci stála televize. V mimořádném vysílání všude běžela jedna reportáž za druhou. „A nyní dáme slovo naší kolegyni živě přímo v terénu,“ řekla moderátorka. „Haló, slyšíme se?“ „Ano, jsem tady,“ ohlásila se reportérka a spustila:

„Napadení Nakaženými se množí geometrickou řadou a podle policistů, s nimiž jsme mluvili, je situace už kritická. Znovu varují občany, aby neopouštěli domovy. Opravdu není v ulicích bezpečno.“ Nadechla se a pokračovala: „Před chvílí jsme viděli, jak skupina Nakažených brutálně zabila staršího muže. Podívejte se na záběry, které se nám podařilo natočit. Upozorňuji, že jsou velmi drastické.“

Po jejich odvysílání reportérka řekla:

„Právě jsme dostali zprávu, že nedaleko odtud jeden Nakažený zranil dalšího člověka. Jdeme zjistit, co přesně se tam stalo.“

„Můžete nám říct, co se tu událo?“ zeptala se lékaře, když dorazili na místo. Vedle stála zaparkovaná sanitka s otevřenými zadními dveřmi a blikajícími majáky.

„Infikovaný napadl v domě před námi mladou ženu a způsobil jí rozsáhlá poranění. Podle našeho zjištění to měl být její přítel.“

„Tím infikovaným myslíte Nakaženého?“

„Ano. Sousedům se ho naštěstí podařilo zabarikádovat v jedné místnosti.“

Reportérka se chtěla doktora ještě na něco zeptat, ale právě vyšli z domovních dveří dva záchranáři s nosítky. Na nich ležela obvázaná, asi pětadvacetiletá dívka, která nejevila známky života.

„Počkejte!“ zarazil je ostře doktor, „už proběhlo třesení?“

„Jo, proč?“

Než stihl odpovědět, dívka se pomalu posadila.

„Do prdele utečte!“ zařval lékař.

Po tomto už toho moc vidět nešlo. Kameraman odhodil kameru, která se rozbila, a obraz se ztratil; zvuk nicméně fungoval. Diváci tak slyšeli dusot utíkajících nohou, křik reportérky a hrůzu nahánějící skřeky. Pak se rozhostilo ticho.

„Panebože, ona asi…“ nedořekla moderátorka ve studiu. „Promiňte,“ vstala a odešla ze záběru.

Doktorka televizi vůbec nevnímala. Evidovala Nakažené a dělala všechno další papírování. Každou chvíli zazvonil služební telefon či volala kolegům.

V nemocnici vládl příšerný chaos. Sanitky přiváželi další raněné a již přijatí se v Nakažené proměňovali. Pomalu docházely prostory, kam je umisťovat. Nejhorší na celé věci bylo, že nikdo nevěděl, co infekci způsobilo, ani jak ji vyléčit nebo aspoň zmírnit. Jistě se vědělo jen to, že se přenáší kousnutím či škrábnutím od Nakaženého.

„Miriam!“

Doktorka s sebou škubla. Ve dveřích ordinace stál internista.

„Do háje, musíš mě tak lekat?! Co se děje?“

„Potřebujeme zkontrolovat ´pětku´. Skočíš tam? Nikdo jiný nemůže.“ A odběhl za svými povinnostmi. Miriam blesklo hlavou, kolik práce ji tu bude čekat, až se vrátí. Povzdechla si a vydala se splnit úkol.

Nedaleko místnosti číslo pět kolem ní proběhla dvojice sester s lůžkem, na němž ležel muž poraněný od Nakažených. Miriam si všimla, že řemeny na jeho těle nejsou pořádně zajištěné.

„Stůjte!“ zavolala na ně.

S nevolí se zastavily.

„Špatně jste ho přikurtovali! Musíte-!“

„Co musíme?!“

„Musíte na něm ty pouta zacvaknout!“

„Cože?!“

„Ty pouta!“ ukázala Miriam.

Muž otevřel oči, hmátl po jedné ze sester a upadl na podlahu.

Obě sestry se s ječením daly na útěk. Nakažený vstal a začal je pronásledovat.

„Hej!“ zavolala na něj Miriam.

Pomalu se otočil. Polilo ji horko. Pohled rudých očí ji naprosto paralyzoval. Neschopna sebemenšího pohybu sledovala, jak se s nelidským sténáním přibližuje. Kousek od ní pozvedl své mrtvolně bledé paže a… ozvaly se dva výstřely a skácel se k zemi.

„Jste v pořádku?“ přiběhl z boční chodby policista s pistolí v rukou.

„Co, jak, proč…?“ nechápavě koktala Miriam.

„Jste v pořádku?“ zopakoval netrpělivě.

„Vy jste ho zabil,“ vydechla.

"Už byl mrtvý."

"Jak mrtvý? Vždyť-"

"Nejdřív jsem ho střelil do těla a on šel dál k Vám, vidíte?" ukázal na boční část hrudníku Nakaženého, kde se rýsoval otvor po kulce.

"Ale to není možné! Jak mohl být mrtvý, když...?" nedořekla.

"Nevím," odpověděl policista. "Před chvílí jsme dostali rozkaz střílet je do hlavy, jinam je to nezneškodní. Dobře, nechám ten bordel uklidit," ukázal na mrtvolu.

Miriam nevěřícně zírala na rozšklebený obličej Nakaženého. Zvedl se jí žaludek a pozvracela se.

Před pokojem číslo pět se zastavila. Něco tu nehrálo. Měl tu stát jeden policista. „Co se stalo?“ napadlo doktorku. „Že by odešel jinam?“ přemýšlela. „Nebo je asi uvnitř. Ale proč si nerozsvítil?“ Strčila do pootevřených dveří a vstoupila.

Ve tmě se ozývalo jakési mlaskání. Miriam hledala vypínač osvětlení a přitom udělala pár kroků. Mlaskání ustalo. Konečně jej našla. Zmáčkla tlačítko a zářivky na stropě se rozsvítily.

Uprostřed místnosti leželo v kaluži krve tělo a nad ním se sklánělo pět Nakažených. Sekundu pozorovali šokovanou Miriam a pak se zvedli.

Doktorka se tentokrát vzpamatovala včas. Otočila se s úmyslem běžet pro pomoc, ale už za ní stál přeměněný Zdeněk. Vrhl se na ni a zakousl se jí do ramene. Řvoucí Miriam klesla pod jeho vahou k zemi. Vzápětí přistoupili ostatní a všech šest ji začalo trhat na kusy.

 

Ráno o půl páté zastihlo rodinu Nových doma v postelích. Aniž by chtěli, ocitli se v jedné velké noční můře, a nic je nepřipravilo na to, co je čeká v následujících dnech, týdnech a měsících.

Radim seděl ve své kanceláři zavalen papíry. Každou chvíli mu vyprší čas na dokončení práce a on zdaleka nebyl hotov. Papírů na stole přibývalo čím dál víc, až se z nich stala vysoká hora a místnost se začala točit dokola.

Najednou se vedle Radima objevila sekretářka. Chytila jej za rameno a zatřásla jím: „Radime, vzbuď se!“

Radim si pomyslel, jak to že mu tyká. „Vzbuď se. No tak vstávej!“ Otevřel oči. Nad ním se skláněla Jana. „Vnímáš mě?“

„Hm,“ zamumlal v polospánku. Zívl. „Co je?“

„Já nevím,“ řekla Jana s obavou. „ Rita mě probudila.“

Radim zase usnul.

„Můžeš se jít podívat, jestli se něco nestalo? Třeba je někdo na dvoře,“ probrala ho opět Jana.

Konečně byl vzhůru. A hned zaregistroval Ritin štěkot. Vstal a po schodech scházel do přízemí.

Když se nacházel asi v polovině, Rita se rozštěkala zběsile. To ho probralo úplně a dal se do běhu. Sebral basebalovou pálku, rozsvítil venkovní světlo a odemkl.

Když vyběhl ven, Rita se schovala za ním. Podíval se k voliéře. Uvnitř se potácelo několik postav. Kolem nich zběsile poletovali papoušci.

Radim nevěřícně zíral. Vzpamatoval se a zvolal: „Vypadněte nebo zavolám policii!“

Postavy se ještě více zamotaly do pletiva. Zbylí ptáci, kteří neuletěli, dál vřeštěli a tloukli křídly.

„Tak táhněte!!!“ zařval rozzuřený Radim. Vtom přes zeď vedle voliéry přepadl muž a hned za ním druhý.

„Hhhaaaahhh!“ zvedli se. První byl oblečený, druhý jen v trenýrkách, oba celí od krve.

„Ggghhhaaaahhh!“ s odporným mručením zamířili k Radimovi. Rita zakňučela a vběhla do domu.

Radim v šoku upustil pálku a utíkal za psem. Zamkl na dva západy, stáhl plechovou roletu na okně a pozpátku zacouval k dalším dveřím oddělující vchodovou místnost od zbytku domu.

Náraz do nich ho vrátil do reality. Zamkl je a utíkal do obýváku. Rita ho s bláznivým štěkotem pronásledovala. Třesoucí rukou vzal phablet a vytočil policii.

„Nastala mimořádná situace. Řiďte se následujícími pokyny. Za žádných okolností…“

Radim hovor položil domnívaje se, že jde o omyl. „Nastala mimořádná situace. Řiďte se následujícími pokyny…“

Znovu ukončil hovor a zadal číslo potřetí. „Nastala mimořádná situace. Řiďte se…“

„Do hajzlu!“ ulevil si. „Co se děje?“ scházela po schodech dolů Jana.

„Na dvorku jsou zloději a nemůžu se dovolat policii, kde máš mobil?!“

„Kriste pane, zloději?!“

„Jo, kde máš mobil?!“

„Já nevím, počkej, jo, tady je,“ roztřeseně mu ho podávala.

„Co se stalo?“ objevily se na schodišti děti, probuzené psem. „Rito, k noze! A přestaň štěkat!“ poručil jí Ráďa.

„Na dvoře jsou zloději!“ s těmito slovy vytočil 158 na manželčině telefonu. Uslyšel stejná slova jako předtím.

„Co se to proboha děje?“ nechápal Radim.

„Tak zavoláš ty policajty nebo ne?“ netrpělivě jej pobídla Kamila.

„O co se asi snažím? Je tam záznamník a říká něco o mimořádné situaci!“ Nastavil phablet tak, aby slyšeli všichni, a vytočil tísňové číslo popáté.

„Nastala mimořádná situace. Řiďte se následujícími pokyny. Za žádných okolností neopouštějte domov. Pokud se nacházíte mimo, neprodleně vyhledejte úkryt. Pozor, důležité: nejezděte do nemocnice, ani pokud jste Vy nebo někdo jiný zraněný; je tam životu nebezpečno. Zraněné izolujte. Dobře zabezpečte obydlí. Pro více informací sledujte televizní zprávy a webové stránky vlády České republiky a policie, kde najdete aktuální informace, rady a pokyny.“

Chvíli bylo ticho.

„Co to má znamenat?“ prohlásila zmatená Jana. „Jaká mimořádná situace? Proč nemáme opouštět domov?“

Ráďa pustil televizi. "Infekce se rychle šíří… Agresivních lidí přibývá… Nakažení zabíjejí po celé zemi.“ Na každém programu se mluvilo o infekci, vraždách, Nakažených. Tak se Noví konečně dozvěděli, co se od včerejšího dne v Česku děje.

Chvíli sledovali vysílání a byli v šoku. Záběr za záběrem ukazoval hořící auta a budovy, zasahující policisty a vojáky, mrtvé a ony Nakažené. Z komentářů vyrozuměli, že se jedná o osoby postihnuté nějakou chorobou, která je nutí zabíjet živé a jíst jejich maso. Tato choroba se prý na člověka přenáší tím, že ho Nakažení kousnou nebo poškrábou.

Ráďa s Kamilou odešli zatelefonovat kamarádům, od nichž měli spoustu nepřijatých hovorů a sms. Některým se nedovolali. Pak si sedli k internetu a přihlásili se na facebook, na němž se šířilo spoustu komentářů a také videí, ze kterých běhal mráz po zádech. Dokonce se tam psalo cosi o tom, že Nakažení jsou zombies – ani živí, ani mrtví. I Jana s Radimem volali příbuzným a známým a i jim někteří hovor nezvedli. Nikdo nechtěl pomyslet, co by to mohlo znamenat.

Radim svolal zbytek rodiny a řekl: „Musíme to nějak zvládnout. Na zahradě podle všeho nejsou zloději, ale ti, no…Nakažení.“

„To snad ne! Radime, nedostanou se dovnitř?“ zděsila se Jana.

„Ne. Zamkl jsem dveře a stáhl roletu.“

„A co papoušci? “ ozval se Ráďa.

„Nebudu ti lhát – uletěli. Ti…Nakažení nebo co jsou zač, spadli přes zeď na voliéru a propadli se do ní. Je mi to líto.“ Radim se nadechl a pokračoval: „Jano, s Kamilou spočítejte jídlo a dejte ho dohromady. Radime,“ oslovil syna, „ty mi pomůžeš.“

Z garáže přinesli bednu nářadí, menší krabici šroubů a tři dřevěná prkna. Vrtačkou je přišroubovali přes vnitřní dveře vedoucí na dvůr. Radim se neodvažoval vejít do místnosti za nimi. Potom postupně stáhli plechové bezpečnostní rolety na oknech. Nakonec Radim zavolal ostatní a řekl: „Za dveře dáme skříně z obýváku. Sám to nezvládnu, musíte mi pomoct.“

Vyndali z nich všechny předměty a dotáhli je ke vchodovým dveřím. Větší skříň postavili těsně za ně a druhou menší položili na první.

„Jste hotovi s tím jídlem?“ zeptal se Radim Jany, když skončili.

„Ano.“

„Kolik ho je?“

„Sotva na dva dny.“

„Sakra. No nic, pojďme do obýváku.“

Náhle zvenku kdosi prudce zabušil na dveře. Všichni se překvapeně otočili.

„Otevřete prosím!“ ozval se zoufalý ženský hlas.

Rita chtěla začít štěkat, ale Radim jí na poslední chvíli sevřel čelisti.

„Psssssst!“ zasyčel na ostatní. „Buďte zticha!“ vyhrkl potichu. Rita zakňučela. Radim si uvědomil, že ji svírá moc silně, a stisk povolil. „Hodná Rita, ticho!“

Bušení neustávalo. „Pusťte nás dovnitř! Jsou se mnou děti! Nejsme nakažení ani pokousaní! Prosím!“

Jana se nadechla, ale Radim ji naznačil, ať nic neříká.

„Proč neotevřeme?! Má děti!“ promluvila potichu popuzeně Kamila.

„Ne!“ odvětil Radim tiše, ale důrazně.

„Má děti!“ zopakovala Kamila za zvuku čím dál zběsilejšího bouchání neznámé.

„Řekl jsem ne!“

Kamila už byla napůl rozhodnutá, že otevře, když žena se slovy „naserte si!“ kopla do dveří, až Rita leknutím vykvikla. Potom se už neozývalo nic.

„Proč jsme je nemohli pustit?!“ vyjela na otce Kamila.

„Nevíme kdo to byl a co je venku...“

„Proč musíš být vždycky tak připosranej?!“ rozkřičela se na něj Kamila.

„Cože? To myslíš vážně?“

„Jo! Měla děti, proboha!“ utekla nahoru do svého pokoje.

„Taky si myslím, že jsme udělali chybu,“ pronesla smutně Jana.

„Jasně, pusťte k nám celé město i s Nakaženými, chytráci!“ urazil se Radim a odešel do obýváku.

Napůl naštvaný a napůl smutný sedl do křesla a pustil televizi. „…důležitá zpráva. Před chvílí vláda vyhlásila stav ohrožení státu. Až do odvolání platí zákaz vycházení. K policii se připojila armáda. Občané mohou v případě ohrožení života svého nebo ostatních Nakaženého zabít. Smrtící ránu musejí vést do hlavy. Pokud zasáhnou Nakaženého jinam, nezneškodní ho. Dále…“

Následující tři hodiny strávili Noví v zabarikádovaném domě ve strachu. Sledovali zpravodajství, četli informace na internetu, volali s příbuznými a přáteli. Radim průběžně kontroloval okna a dveře. Stále častěji se ve sdělovacích prostředcích mluvilo o zombies, oživlých mrtvolách. Považovali to za absurdní, ale fakt, proč je zabije pouze rána do hlavy, si nedovedli vysvětlit. Na internetu kolovala videa, kde stříleli do Nakažených a s nimi to ani nehnulo.

Osm hodin a patnáct minut zastihly Radima, Janu, Kamilu a Ráďu v obýváku. Televizi před nějakou dobou vypnuli. Už se na to nedokázali dívat.

Zazvonil zvonek. „Policie! Je někdo uvnitř?“

Radim došel ke dveřím a podíval se do kukátka. „Jsme tu čtyři!“

„Je někdo z Vás pokousaný?“

„Ne.“

„Museli jste někoho izolovat?“

„Nemuseli.“

„Můžete otevřít?“

„Jo, počkejte.“ Radim s pomocí ostatních odstranil skříně, odemkl a otevřel.

Venku stála ozbrojená skupina deseti mužů. Jeden z nich mířil automatickou puškou na Radima.

„Prokrista, dejte tu zbraň pryč!“ vykřikl.

Policista Sa vz. 58 sklonil. „Omlouvám se. Jmenuji se Holý, nadporučík. Jsme Třetí oddíl, Skupina C, máme na starosti tuto část města. Na jak dlouho máte jídlo?“

„Ani ne na dva dny.“

„Zabezpečili jste si pořádně dům?“

„Ano.“

„Ok, věci se mají takhle: určitě víte, co se děje.“

„Samozřejmě.“

„My jsme tu proto, abychom zajistili bezpečnost v této oblasti a zjistili, jak jsou na tom zdejší občané. Vy se vraťte do domu a nevycházejte. Co nejdříve vám přivezeme další jídlo. Buďte opatrní,“ rozloučil se nadporučík a odcházel k autům.

„Počkejte, málem jsem zapomněl!“ zavolal na něj Radim.

Policista se otočil.

„Na našem dvoře je několik Nakažených. Nevíme-“

„Cože?! Jak dlouho tam jsou?!“ nenechal Radima domluvit.

„Přes tři hodiny. Poslyšte-“

„Dvojka, trojka a pětka se mnou - ostatní zůstaňte zde! A vy“, oslovil Radima Holý, „nám ukažte, kudy se tam jde! Rychle!“

„Co chcete dělat?“ zarazil ho Radim.

„Eliminovat je!“

Radim pochopil. Rychle provedl dotyčnou čtveřici domem. Rita na ně štěkala. Nikdo si jí nevšímal. U prkny zašroubovaných dveří se zastavili. Muži namířili zbraně. „Jsou za těmito dveřmi?“ zeptal se nervózně Holý.

„Ne, za nimi je místnost s oknem a další dveře. Teprve ty vedou na dvůr.“ Radim pokračoval: „Na okně jsem zatáhl bezpečnostní roletu a dveře jsem zamkl.“

„Kolik jich tam je?“

„Asi čtyři nebo pět.“

„Kurva,“ ulevil si Holý. „Přineste vrtačku, my naplánujeme postup.“

Když se Radim vrátil s nástrojem, Holý pokračoval: „Možná se dostali až do místnosti. Odstraňte šrouby na prknech a odstupte.“

Radim udělal, co se po něm žádalo.

„Jdeme na to!“ kývl Holý na jednoho ze svých lidí. Ten otevřel dveře a uskočil dozadu. Ostatní současně namířili zbraně.

V místnosti nikdo nebyl. Muži chvíli čekali a potom jeden z nich pomalu postoupil kupředu. Zkontroloval prostor a odvětil: „Čisto.“

Ze všech viditelně opadlo napětí. „Takže zůstali na dvoře,“ pronesl Holý. Kousek povytáhl roletu a podíval se ven.

„Jsou tam! Musíme to udělat rychle. Odemknu dveře. Dvojka půjde doleva, trojka doprava a pětka se mnou rovně. Nezapomeňte: trefte je do hlavy. Vy,“ otočil se k Radimovi, „se schovejte do chodby a zavřete dveře. Ale nezamykejte je.“

Holý se dvakrát nadechl a řekl: „Takže na tři. Raz, dva, TŘI!“

Vtrhli na dvůr a spustili palbu. Radim klečel na zemi a rukama si zacpal uši. Bál se. Všechno přišlo tak rychle a bez varování.

Jeden z mužů zabouchal na dveře. „Hotovo.“ Radim pomalu vstal a otevřel. Vstoupil na dvorek. Na pečlivě udržovaném trávníku leželo šest znetvořených těl Nakažených, krev z jejich prostřelených hlav se vpíjela do půdy. Ve voliéře nebyl ani jeden papoušek.

„Je po všem,“ přišel k Radimovi Holý. „Máte benzín?“ Radim nepřítomně pokýval hlavou. „Každého z nich polijte a zapalte.“

„Cože?“ zeptal se. Holý mu to zopakoval.

Muži jeden po druhém odcházeli. Poslední šel nadporučík. Radim mu poklepal na rameno: „Můžu s Vámi mluvit?“

„Běžte k ostatním a připravte se zkontrolovat další baráky. Já hned přijdu. O co jde?“ obrátil se k Radimovi.

„Sledoval jsem televizi a četl internet. Ale chci znát Váš názor na situaci.“

„Je to v prdeli. Doslova.“

„Co tím myslíte?“

„Nezvládáme to. Těch ksindlů je čím dál víc. Dostali jsme rozkaz zastřelit každého, na kterého narazíme. Jenže přišel pozdě. Kdybychom je stříleli od začátku, tak by se to možná zvládlo, jenže…“ Holý se na chvilku odmlčel, načež pokračoval: „Ti zmrdi se sváželi do nemocnic, protože se myslelo, že to jsou nakažení lidé. Hovno nakažení, jsou to nemrtví.“

„Nemrtví? To jako zombies? To nemyslíte vážně.“

„Vypadám snad, že mi je do žertování? Můžete je stokrát střelit do těla, a oni stále chodí a zabíjejí. Sám jsem to viděl. Takže,“ pokračoval, „se ze začátku vozili do nemocnic. Tím jsme o většinu těchto zařízení přišli, včetně doktorů a sester. Skoro teď nemáme kde a kým ošetřovat raněné.“

„To je hrůza,“ zašeptal Radim.

„K policii a armádě se přidali dobrovolníci, ale i tak je nás málo. Takže můj názor je, že to nezvládneme.“

„Ale co bude dál?“ zděsil se Radim.

„Nevím.“

„A co máme dělat my?“

Nadporučík se podíval Radimovi do očí.

„Jestli Vám mohu poradit, sbalte se a jeďte pryč z města.“

„Cože?“

„Sbalte se a jeďte pryč. Pokud tu zůstanete, dřív nebo později zemřete.“

„Ale předtím jste nám říkal, že nemáme opouštět dům. Že nám přivezete jídlo!“

„Takový je plán. Udržet živé lidi v domech, co nejdříve jim dopravit jídlo a mezitím zlikvidovat Nakažené, ve skutečnosti nemrtvé. Ani jedno se nedaří už teď. Místo toho, aby se lidé zabarikádovali doma, hodně z nich hledá venku své příbuzné, shání jídlo či se snaží opustit město. Mnoho jich rabuje. Jeden po druhém se stane obětí Nemrtvých a jde po dalších živých.“

„A to nás posíláte ven?“

„Právě proto vás posílám ven. Věřte mi, jinde je to podstatně horší. Dříve nebo později to přijde sem. Tady,“ vytáhl pistoli se zasunutým zásobníkem, „vezměte si tohle." Ukázal mu, jak se s ní zachází, a dal mu ještě jeden plný zásobník.

Vtom se objevil jeden z policistů. „Pane, přišel rozkaz pomoct Skupině B!"

„Do háje!" Otočil se k Radimovi: "Udělejte, co jsem Vám řekl, jestli chcete žít.“ S tím odešel.

Radim si v hlavě přehrál jeho slova a učinil rozhodnutí. Zavolal otci a pak šel do domu. Všem stručně oznámil: „Sbalte se. Jedeme k tátovi.“

„Cože?“ ozvala se Jana, „ty chceš jít z domu? To ti nestačilo, co jsi viděl v televizi? Tam venku nás čeká smrt!“

„Ne, když tu zůstaneme, čeká nás smrt. Nadporučík mi řekl, ať odjedeme z města. To, co ukazují v televizi, bude za chvíli tady.“

Jana se rozplakala.

„Radime, co se to děje? Vždyť večer jsme normálně jedli na zahrádce. A teď tam stříleli. Všude se střílí. Co se to jenom děje,“ klesla k zemi.

„Jano, miláčku, podívej se na mě," vzal Radim do dlaní její tvář. „Podívej se na mě! Já vím, je to hrozný, ale teď se budem soustředit na to, co máme udělat, ano? Mysli na úkoly, které provedeme, dobře?“

Jana se stékajícími slzami po tváři přikývla.

„Fajn. Teď se všichni sbalíme jako na stanovačku. Vemte si teplé oblečení a další věci. Miláčku,“ otočil se k manželce, „sbal i pro mě prosím tě.“

Radim vzal z kredence příbory, lžíce a další kuchyňské náčiní. Taky nezapomněl na nože s bruskou. Postupně dal dohromady vše, co člověk potřebuje k přežití mimo domov – zápalky, sekyru, pilu a podobně.

Snesl všechno před vchodové dveře. „Jak jste na tom?“ zavolal na ostatní. V odpověď sešel dolů Ráďa se psem po boku a za chvíli po něm Kamila, oba s batohem na zádech a cestovní taškou v ruce.

„Kde je maminka?“ zeptal se.

„Ve vašem pokoji."

Když tam Radim vstoupil, našel Janu uprostřed hromady rozházených věcí. Jana se jimi probírala, bezmyšlenkovitě je dávala do tašek a zase vyndala.

„Jani,“ oslovil ji mírně.

Žádná reakce.

„Jani!“

Zvedla k němu hlavu a z očí ji vytryskly slzy.

„Nevím, co mám vzít. Kdybychom se nevrátili, já vím, my se vrátíme, ale co když ne…“

„Jani, nemysli na to. Pojď, sbalíme si jako vždycky.“ A pomohl jí.

„Radime, ještě fotky.“ Vzala jedno album a z dalších vytáhla několik fotografií.

„Jsi hotová? Musíme jet,“ pobídl Radim manželku.

Dole ještě jednou vše zkontroloval a otočil se k ostatním:

„Půjdu ven-“

„Radime, dej pozor!“ vyhrkla Jana, „dej tam na sebe prosím tě pozor!“

„Dám. Takže, půjdu ven zkontrolovat, zda je před barákem bezpečno. Vrátím se pro Vás a všechno dáme do auta. Pak vyjedeme.“

Povytáhl roletu na okně vedle dveří. Nic podezřelého neviděl. Před garáží stálo jejich auto.

„Buďte připravení. Až zaklepu, vyběhnete s taškami a dáte je do kufru.“ Otevřel dveře a zabouchl za sebou.

Vytáhl pistoli a odjistil ji. Z dálky slyšel policejní sirény a chvílemi i střelbu.

Náhle zaregistroval na opačném konci ulice pohyb. Pozorněji se zahleděl a ztuhl. Klátilo se tam několik postav. I na tu dálku viděl, že jedné chybí dolní polovina paže.

Několik sekund stál jako přikovaný, potom se otočil a pádil zpět ke dveřím a zabouchal na ně.

„Jdeme rychle!“ houkl na děti a manželku.

„Co to máš v ruce? Kde´s ji vzal?“, nechápali.

„Dal mi ji ten policajt, pojďte, není čas!“ křičel jako šílený. Popadl jednu tašku a utíkal k autu, kde ji hodil do kufru.

Už chtěli vyjet, když se ozvala rána a křik.

„Hanko!“ vykřikl Ráďa.

Přímo naproti vyběhla z domu Ráďova kamarádka Hana. Pronásledovali ji dva Nakažení. Hana zakopla, spadla na zem a vyrazila si dech. I tak se snažila uprchnout, ovšem marně. Nakažení se k ní sklonili a zakousli se jí do břicha.

„Hanko! Hanko!“ křičel Ráďa. Vyskočil z auta a utíkal jí na pomoc.

„Radime ne!“ vyběhl za ním otec. Dostihl ho a chytil za trup. „Nemůžeš jí pomoct! Je konec!“

Hanka se s křikem svíjela na zemi, Nakažení z ní trhali jeden kus masa za druhým.

„Udělej něco!“

„Nejde to! Musíme zpět! Dě-“

Těsně před nimi narazilo jedoucí auto do stojícího. Jen taktak je obě minula. Radim, stále držíc syna, upadl.

Jako ve zpomaleném filmu vnímal, jak se zranění pasažéři snaží dostat ven, Rita štěká, Jana je strnulá v šoku a Kamila běží k nim. Vstal a popadl Ráďu do náruče: „Kamilo zalez zpátky!“

Doslova hodil křičícího Ráďu do vozu. Kamila rychle nastoupila, Radim sedl za volant, zařadil a sešlápl pedál.

„Ty´s ji tam nechal! Zbabělče!“ nepříčetně řval na otce Ráďa.

„Už byla pokousaná! Přeměnila by se!“

„Tak bychom ji odvezli do nemocnice!“

„Nikam bychom ji neodvezli! A teď mě nech se soustředit!“