Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když je v pátek úplněk, mrtví se vracejí 2/2

O dvě ulice dál jim do cesty vstoupil muž nesoucí v náručí tříletou holčičku. Radim dupl na brzdu a zastavil.

„Vemte nás do auta!“ přiběhl a začal lomcovat klikou. Radim stihl těsně předtím zamknout. „Nemůžu!“ všiml si jeho krvácejícího ramene. „Jste pokousaný!“

„To mi udělala manželka! Tak vemte dceru, ta je v pořádku!“ žádal úpěnlivě.

„Máma!“ zvolala holčička.

Zpoza protějšího domu se vynořila postava. Vlály z ní cáry masa a chyběl jí kus krku.

„Máma!“

„Proboha to je ona!“ zděsil se muž.

Radim zařadil zpátečku a začal couvat. Náhle do nich napálilo další auto a vzalo pravé zadní světlo. Jana dostala záchvat. „Neřvi!“ okřikl ji Radim, zařadil a zabočil doprava.

Projeli kolem večerky, kterou rabovali lidé. Před rozbitou výlohou ležel v krvi ubitý Vietnamec. Odsud se dostali na náměstí. Tam Nakažení pronásledovali skupinu lidí. Radim objel převrácené hořící auto a uháněl dál. Na začátku jedné ulice zpomalil. Cestu blokoval houf Nakažených. Radim sešlápl pedál až k podlaze a jednoho z nich srazil. Na okně po něm zůstala šmouha od krve.

Nedaleko Radimova cíle je zastavila dvojice policistů. "Je zákaz vycházení! Vraťte se domů!"

"Prosím Vás...!"

"Vraťte se domů!" Policista byl neoblomný. Chvíli se s Radimem dohadoval, když vtom jeho kolega vykřikl. Zezadu se k němu dostal Nakažený a zakousl se mu do krku. Policista se otočil a začal střílet. Radim toho využil a ujel pryč.

Po chvíli Radim zaparkoval v boční uličce. „Proč zastavuješ?“ divila se nešťastná Jana. „Naberu jídlo. Počkejte tady,“ odpověděl.

„Jdu s tebou,“ prohlásil Ráďa.

„Ne, počkáš s nimi.“

„Dva budeme rychlejší, pomůžu ti.“

„No tak dobře,“ svolil nakonec Radim. „Vy dvě se tu zamkněte a nikam nechoďte."

Vyšli z auta a ostražitě se rozhlédli. Cítili se, jakoby opustili bezpečnou pevnost a ocitli se uprostřed bitvy na život a na smrt.

Vyhlíželi Nakažené. Nikde je neviděli. Rychlým krokem vstoupili na široké parkoviště. Hned z jeho kraje spatřili velký dav lidí před hypermarketem.

Už byli blízko, když se ozvala rána. „Schovej se!“ houkl Radim na syna a sám si klekl za auto, na jehož střeše letmo zaregistroval několik kufrů. Ráďa zapadl vedle něho. Společně pozorovali výjev před sebou.

Několik ozbrojených mužů v maskáčích stálo před vchodem a zbraněmi mířili do davu. „Vypadněte, obchod je náš!“ hřímal vůdce oné skupinky s puškou v ruce.

„Je tam dost pro všechny! Nemáme co jíst!“ křičeli rozhněvaní lidé.

„Zmizte!“ zahulákal muž s puškou.

„Seru na to! Nebudu se vás ptát a vezmu si co chci!“ odsekl jiný muž a rázným krokem mířil k ozbrojencům blokující vchod. Ozval se výstřel a muž se skácel mrtvý k zemi.

Dav oněměl. Vzápětí se rozeřval a vrhl se na samozvané majitele hypermarketu. Ti několik lidí zastřelili, ale potom je nepříčetní ostatní udupali, rozmlátili jim hlavy na padrť a vůdci zamáčkli oči. Mžikem si rozebrali zbraně a jako splašené stádo vtrhli dovnitř.

Cesta k jídlu byla volná.

Radim zvedl jeden z rozházených vozíků a se synem vběhl do obchodu. Tam vládnul naprostý chaos. Lidé zběsile pobíhali sem a tam, naráželi do sebe, strkali se, nadávali si a navzájem si kradli věci. Strach a hysterie je úplně ovládla.

Oba brali hlavně trvanlivé potraviny, Ráďa vzal pytel granulí pro Ritu. Po naplnění vozíku usoudili, že je načase zmizet. Situace se vyostřovala. Kdesi vzadu někdo zařval: „Nakažení jsou tady!“ Vzápětí se ozvala střelba a křik.

Jako na povel se Radim se synem rozběhli ke vchodu. Tam jim jedna žena chtěla vozík sebrat.

„Dej mi to!“ křičela hystericky a přitom se jim snažila vozík vytrhnout z rukou.

„Běž do hajzlu ty krávo!“ odhodil ji už ze všeho šílený Radim. Všimli si jich další lidé a začali se k nim sbíhat. Radim vytáhl pistoli, dvakrát střelil do vzduchu a namířil na ně.

„Radime, jdeme!“ houkl. Jednou rukou mu pomáhal tlačit vozík, druhou mířil na opodál stojící osoby.

Když se ocitli venku, Ráďa se zastavil u zastřelených lidí. Jeden mladík ještě žil. Silně krvácel. Vztáhl ruce k Ráďovi a z úst mu vytekla krev.

„Tati, on žije!“

„Pojď prosím tě!“ chytil naštvaný Radim syna za paži. Ten se ještě jednou ohlédl, ale hned následoval otce a už nic neříkal. Šlo se jim těžce.

Zabočili do uličky a zažili šok.

Dva muži se dobývali do jejich auta. První lomcoval klikou, druhý začal kamenem rozbíjet boční okno. Jana s Kamilou křičeli a Rita zběsile štěkala.

„Zmizte nebo vás zabiju!“ zařval Radim, popadl pistoli a utíkal k mužům. Ti se otočili.

„Co chceš?!“

„Táhněte nebo vás zastřelím!“

„To jo ty sráči!“ vytáhl jeden z nich z kapsy nůž, odjistil čepel a rozběhl se proti Radimovi. Ten stiskl spoušť.

Druhý muž utekl.

„Jste v pořádku?“ vyhrkl Radim na Janu a Kamilu.

„Radime!“ s pláčem se mu Jana vrhla do náruče.

„Tati! Tolik jsem se bála!“ vyběhla Kamila a objala ho. Za okamžik přijel vyděšený Ráďa s vozíkem. Společně naházeli jídlo všude tam, kde zbylo místo. Radim se podíval na mrtvého muže. „Ještě nikdy jsem nikoho nezabil,“ napadlo ho a pozvracel se.

Od hypermarketu jeli na výpadovku. Před mostem, který k ní vedl, je zastavila kolona aut.

Uprostřed mostu ležely na zemi dva pásy se špičatými hřeby a železné zábrany. Za nimi stál kordon těžkooděnců. Řvoucí dav lidí se jím marně snažil procpat. Těžkooděnci je nemilosrdně bili obušku a chvílemi do nich stříleli gumovými projektily. Ve vzduchu kroužil vrtulník.

Najednou začali lidé lítat do vzduchu. Bílá dodávka projela davem a rozrazila kordon.

To co následovalo, měl Radim ještě dlouho před očima. Policisté na druhé straně vyhodili most se všemi lidmi do vzduchu.

Chvíli trvalo, než se Radim trochu vzpamatoval. Poté nepřítomně odjel. Projížděli městem a stávali se svědky čím dál hrůznějších výjevů. Nakažení požírali oběti, přeživší rabovali co se jen dalo a všude hořely auta i budovy. Několikrát se Novým pokusili zoufalí lidé sebrat auto.

Náhle jim v jedné ulici zablokoval cestu převrácený hasičský vůz.

„My se odsud nedostaneme, že jo? Zemřeme!“ začala propadat hysterii Kamila.

Kolem převráceného vozu ležela mrtvá těla hasičů ožíraná Nakaženými. Ti si všimli Nových a vstali.

Radim chtěl zařadit zpátečku, když auto zhaslo. Rychle otáčel klíčem a šlapal na plyn, ale zbytečně. „A jsme v prdeli,“ napadlo ho. „Vystupte ven! Všechno tu nechte!“

Nakažení se blížili. „No tak dělejte, dělejte!“ řval jako smyslů zbavený. Otočil se a spatřil, jak se na druhém konci ulice vynořují další zombies.

„Pojďte sem!“

Radim se ohlédl doleva.

„Pojďte sem!“ volala na něj z vchodových dveří domu žena.

„Běžte tam, rychle!“ ukázal k ní. Vytáhl klíč ze zapalování, zamkl a utíkal za rodinou.

Noví i s Ritou zapadli do domu a žena zabouchla a zamkla dveře. „Bydlím v druhém patře,“ řekla jim. Utíkali po schodech do ženina obydlí. Vběhli dovnitř a dotyčná zamkla. Ocitli se v malém, útulně zařízeném bytě s kuchyní a dvěma pokoji.

„Děkujeme Vám za záchranu,“ řekl Radim.

„Maminko!“ přiběhla z dětského pokoje šestiletá dívka. Matka ji vzala do náruče. „Neboj, jsem tu s tebou. Jen jsem šla tady pro tetu, strejdu a děti.“

Radim si všiml, že holčička má ovázanou paži. Chtěl se na to zeptat, ale žena mu naznačila, ať nic neříká.

„Jsem Radim Nový,“ představil se, „toto je má manželka Jana a děti Kamila a Ráďa.“

„Radka,“ podala Radimovi ruku žena, „a dcera Lucinka. Manžel odjel před hodinou pro svou nemocnou matku a ještě se nevrátili. Čekáme tu na ně.“

„Kdy přijede táta s babičkou?“ ozvala se Lucinka.

„Brzo, Luci. Udělám vám čaj nebo kafe, jestli chcete," otočila se k Novým. "Nebo vám můžu nalít limonádu.“

„Pomerančovou,“ řekla Lucinka.

Radim se podíval na ostatní. Jana neměla daleko ke zhroucení a děti na tom nebyly o mnoho lépe.

„Děkujeme, snad později. Mohl bych si s Vámi promluvit? O samotě,“ dodal.

„Jistě. Luci, vezmi tetu, Ráďu a Kamilu do pokojíčku a ukaž jim hračky.“

„Jóóó hračky, a může i pejsek?“

„Jistě že může.“

Když odešli, Radim se zeptal: „Vaše dcera je pokousaná od nich, viďte?“

Radka pomalu němě přikývla.

Radim pokračoval: „Víte, co se stane, když-„

„Vím, ale nechci o tom mluvit.“

„Jak se to stalo?“ nedal se odbýt Radim.

„Ehm, paní,“ objevila se ve dveřích pokojíku Kamila s Lucinkou, „Vaší dceři prosakuje obvaz.“

Radka vzala z kuchyně lékárničku a ošetřila Lucinku. Když odmotala starý obvaz, z rány začala kapat krev na koberec.

„Nešahej si na to, Luci, už to bude.“

„Proč mi to paní Ekrtová udělala, mami?“

„Už jsem ti to říkala. Paní Ekrtová je nemocná.“

„A já jsem taky nemocná?“

„Ne, Lucko, nejsi,“ zajíkla se matka. „Tak, a už si zase můžeš jít hrát.“

„Kdo je paní Ekrtová?“ zeptal se Radim, když ostatní odešli z kuchyně.

Radka se na něj dlouze podívala.

„Kdo je to?“

„Domovnice.“

„A ta jí pokousala?“

„Šli jsme s Luckou do sklepa pro zavařeniny, abychom měli nějaké jídlo a nemuseli kvůli němu ven. Když jsme odemkli, uviděli jsme na konci chodby paní Ekrtovou otočenou zády k nám. Lucka se k ní rozběhla. Často si za ní chodí hrát, je to moc milá paní. Potom, potom…“

„ …ji kousla,“ dokončil větu Radim. „Kde je paní Ekrtová teď?“ zeptal se rychle.

„Zamkla jsem ji tam. Ale moje dcera už byla, no, kousnutá!“ rozvzlykala se Radka. „Nevíte, co se to proboha děje? Ty záběry v televizi, na internetu! Co to je?“

Radim mlčel.

„Každou chvíli je zvenku slyšet střelba. Viděla jsem z okna, jak ty zrůdy zabily hasiče. Manžel před hodinou odjel pro svou matku do pečovatelského domu. Volal mi, že tam jsou Nakažení nebo jak se jim říká a že se pokusí maminku odtamtud dostat. Od té doby se mi neozval.“ Radim se podíval z okna. Celá ulice se hemžila Nakaženými.

Následující hodiny se příšerně vlekly. Radim zkontroloval dveře do sklepa. Byly zamčené přesně jak Radka říkala. Když odcházel, uslyšel za nimi šouravé kroky a sípání.

Průběžně sledovali zprávy. Situace byla čím dál horší. Bezpečnostním složkám a armádě se nedařilo situaci zvládnout, naopak Nakažených přibývalo. Nejhorší to bylo ve velkých městech. Vláda začala povolávat záložníky a narychlo zřizovala tábory pro uprchlíky.

Odpoledne po třetí hodině seděli všichni v obýváku, když se zničehonic ozvala venku střelba. „K zemi!“ křikl Radim. Sám se po čtyřech odplížil do kuchyně a opatrně vykoukl z okna. Vedle jejich auta stál vojenský bojový automobil a kulometem obsluhovaný zevnitř kosil Nakažené. Když přestal, zastavil za ním malý konvoj dvou obrněných transportérů, dvou bojových aut a několik vojenských nákladních aut s otevřenou korbou, kde seděli vojáci. Za malou chvíli se celý konvoj znovu rozjel. Na místě zůstal pouze jeden bojový automobil.

Radim horečně přemýšlel. Ulice je volná. Místo Nakažených tam ale jsou vojáci, kteří je nebudou chtít pustit. Rozhodl se, že vyjde ven a zkusí je nějak přemluvit. Tady zůstat nemůžou. Lucinka se každou chvíli promění a paní Ekrtová se může dostat ze sklepa. Vzal si od Radky klíče, seběhl do přízemí a odemkl dveře.

„Jsem naživu, jsem naživu!“ začal křičet, když je otevřel. Hlaveň kulometu se otočila k němu. „Jsem živý, nejsem Nakažený! Žiju!“ křičel s rukama nad hlavou.

Z auta vyskočil voják a namířil na Radima zbraň: „Jste pokousaný?!“

„Nejsem!“

„Je zákaz vycházení! Jděte do domu a zůstaňte tam!“

„Prosím vás nechte nás odjet! Přijeli jsme tímto autem, nebydlíme tady!“

„Jděte dovnitř!“

„Ne!“ křikl Radim.

Voják přiběhl až k němu a přitiskl mu hlaveň pušky na prsa. „Běžte zpátky nebo Vás zastřelím!“

"Poslyšte,“ mluvil rychle Radim, „chceme jen odjet. Byla u nás policie. Jejich velitel nám řekl, ať odjedeme z města!“

„Co to bylo za velitele?!“

„Nadporučík Holý, Skupina C, Třetí oddíl!“

Voják odběhl do automobilu a krátce mluvil do vysílačky. Když se vrátil, řekl:

„Skupina C už neexistuje. Nakažení je zabili.“ V Radimovi to hrklo.

„Poslouchejte. Nadporučík se svými lidmi zastřelil Nakažené na našem dvorku. Potom mi řekl, ať opustíme město. Tím mně a mojí rodině zachránil život. Přece nechcete, aby zemřel zbytečně!“

Voják mlčel.

Radim s napětím čekal.

„No tak dobře.“ Radimovi se ulevilo.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se ho.

„Četař Martin Seidl. Odjeďte ale hned,“ pokračoval. „Za chvíli tudy projede moje jednotka s oddíly policie a domobrany. Proto jsme tady. Evakuujeme zbylé ozbrojené složky z města."

„Zvedejte se, odjíždíme!“ pobízel Janu s dětmi, jakmile se ocitl v bytě. „Ulice je bezpečná, tady jsou klíče, sedněte si do auta. Já hned přijdu!“

Když odběhli, Radim přistoupil k Radce.

„Radko, pojďte s námi!“

„Doufala jsem, že to řeknete. Sbalím Lucce a mně nejnutnější věci a-"

„Lucku nechte tady! Pojďte s námi jen Vy!“

„Cože? To nemyslíte vážně!“

„Mami! Ty mě tu necháš?“ začala panikařit Lucinka.

„Nenechám!“

„Radko,“ popadl ji Radim za ramena,“ Lucka je pokousaná!“ Za chvíli se změní a bude nebezpečná! Už teď je v podstatě mrtvá!“

„Není! Lucka není mrtvá!“ řinuly se jí jako vodopád po tváři slzy.

„Říkala jsi, že nejsem nemocná!“ rozbrečela se Lucinka a objala matčinu nohu.

„Radko, zachránila jste mně a mojí rodině život! Nenechám Vás tady!“

„Buď půjdeme obě, nebo žádná z nás,“ pronesla klidně, ale pevně Radka.

Radim se díval jak se objali, a pochopil, že Radka bez Lucinky neodejde. Kývl a řekl: „Přeji vám oběma štěstí.“ Otočil se a zdrcen scházel dolů.

Prošel kolem vojáka a sedl si za volant. Jana s dětmi a psem byli již v autě.

„Přesvědčoval jsem Radku, aby šla s námi bez Lucky. Nepovedlo se mi to. Jste připraveni?“ otočil se k nim.

Jana němě kývla.

Radim otočil klíčem v zapalování. Nic. Znovu otočil klíček a pomalu sešlápl pedál. Zase nic. Potřetí zkusil nastartovat a konečně se mu to podařilo.

„No tak už jeďte, dělejte!“ zaslechl Seidlův netrpělivý hlas. Radim na něj mávl na znamení díků a vyjeli.

Asi po deseti minutách se dostali na výpadovku. Cestou spatřili mrtvá těla. U výjezdu stálo opuštěné kontrolní stanoviště s odstraněnými zábranami. Vedle silnice byla obrovská hromada ještě hořících mrtvol. Nasládlý pach se nesl do širého okolí.

Tak se Noví dostali z města, kde až do včerejšího večera žili poklidným životem. Nikdo to neřekl nahlas, ale všichni tušili, že se domů už asi nevrátí.

Radimova rodná obec ležela asi dvacet kilometrů od města. Když k ní dorazili, zastavil je přes silnici zaparkovaný náklaďák. Zpoza něj se vynořili dva muži s loveckými puškami. Jeden z nich naznačil Radimovi, aby stáhl okénko.

„Vesnice je uzavřena," oznámil mu, "otočte se a odjeďte.“

„Počkejte!“ zvolal zoufale Radim. "Jsem Radim Nový, jedu za svým otcem Radimem! Určitě ho znáte!“

„Starým Radimem Novým?“ zeptal se překvapeně muž.

„Ano! Poslyš, nejsi ty náhodou Arnošt Purkyň?“

„Jo. Už vím, pamatuju si na tebe! Hej Romane!“ zavolal na svého druha, „tohle je Radim, syn starého Novýho! Uvolni cestu, ať můžou projet!“

„Děkuju,“ řekl Radim Arnoštovi, „ani nemáš tušení, co jsme dnes všechno zažili.“

Projížděli vesnicí, kde Radim nebyl několik let. Nebyla to velká obec, s necelými pěti sty obyvateli. Téměř ze všech stran ji svíral les. Na některých domech zaregistrovali okna zatlučená prkny.

Vesnice se ničím nelišila od ostatních českých obcí. Uprostřed stál malý kostel, kousek dál hospoda a na ní napojený kulturní dům. Jen co zastavili před Radimovým rodným domem, jeho otec vyšel zpoza dveří.

„Tak jste tady. Celou dobu vás vyhlížím,“ řekl jim na uvítanou.

„Ahoj tati.“

„Dědo ahoj!“ rozběhli se s ním přivítat Kamila s Ráďou.

„Ahoj děti moje!“ objal se s nimi.

„Dobrý den,“ pozdravila ho Jana.

„Ahoj Jani. Jsi v pořádku? “ Jana neodpověděla.

„Tati, až potom. Pomůžeš mi vybalit věci? Jano, běžte zatím dovnitř.“

Radim s otcem mlčky vynášeli z auta zavazadla a zásoby. Ticho prolomil až táta: „Děti s Janou vypadají hrozně. Stalo se něco?“

"Jo. Chci se tě na něco zeptat," změnil Radim téma. „Jak je to tady zabezpečené? Dolní vjezd je hlídaný. Předpokládám, že i horní?"

„Ano.“

„A okolí?“

„Chlapi s puškama na všech stranách hlídkují.“

„A vědí, že musí Nakažené střelit do hlavy?“

„Jo, ale je to fakt pravda? To přece není možný!“

„Ano, je to pravda.“

„Ale to znamená, že to jsou… Nemrtví!“

„Vypadá to tak. Hele, já teď musím na chvíli vypnout. Půjdu do svého pokoje.“

„Možná bys měl něco vědět.“

„Co?“

„Mára, majitel hospody…,“ nedořekl.

„Co je s ním?“

„Je z něj… tamto,“ pronesl Radimův otec s prázdným výrazem v očích.

„To jako Nakažený?!“

Kývl.

„To nemyslíš vážně! Kde je?! Proč jste ho nezabili?!“

„Jeho rodina si myslí, že je nemocný, že půjde nějak vyléčit…“

„Je mrtvý! Kde je?!“

„No v hospodě! Hele, co chceš-?“ Radim se otočil a úprkem zamířil do hospody, následován otcem.

Před hostincem stál mladík s puškou na rameni. „Co chcete?“, zeptal se Radima. „Jít dovnitř,“ odpověděl. „To nemůžete!“ Radim mladíka odstrčil, rozrazil dveře a vstoupil. „Hej!“ křikl za ním, „stůjte!“ Radim se rozhlédl a zkoprněl.

Uprostřed místnosti se spoutaný na židli zmítal muž-Nakažený. Plastová pouta se mu zařezávala do končetin. Když spatřil Radima, začal s sebou házet a naprázdno cvakat zuby. Radim vytáhl pistoli.

„Co chcete dělat?!“ ozval se za ním mladík.

„Zneškodnit ho!“

„Na to zapomeň!“ namířil na Radima svou zbraň, "je to můj táta!"

„Ty idiote, je mrtvý! Všechny nás ohrožuje!“

„Není mrtvý, je nemocný! Vypadni odsud!“

„Dobře, dobře. Jen klid,“ zasunul Radim pistoli a pomalu odcházel. Když se ocitl vedle mladíka, rychle uchopil jeho pušku a chtěl mu ji vytrhnout. Ten ji však držel pevně. Začali se o ni rvát.

Radimův otec bezradně stál opodál a nevěděl, co dělat. „Nechte toho!“ křičel na ně.“ V odpověď se ozval výstřel a hned za ním druhý.

Rvačka mezi Radimem a synem Nakaženého gradovala. Znovu někdo z nich zmáčkl spoušť. Kulka tentokrát proletěla těsně kolem hlavy starého Radima. „Do piče!“ zaklel a schoval se za nejbližší stůl.

„Co se to děje?!“

Ve dveřích se objevila jednačtyřicetiletá žena. Jakmile zpozorovala rvačku, začala hystericky řvát. Mladík se lekl. Toho využil Radim a konečně mu pušku vytrhl z rukou. Žena přiběhla a popadla mladíka do náruče. „Neubližujte mému synovi!“ křičela.

„Paní, já mu nechci ublížit. Jde o toho Nakaženého."

„Můj manžel!“ rozplakala se.

„Chce ho zabít, mami!“ též se rozbrečel mladík.

„Cože - ne! Je jen nemocný! Nikomu neublížil! Radime, nedovol mu to!“ otočila se na starého Radima, který zoufale přihlížel.

„Paní, Váš manžel je mrtvý. Nechte mě domluvit!“ zvýšil hlas, protože žena opět otevírala ústa. „Váš manžel a tatínek už nežije. Je z něho Nemrtvý! Ohrožuje teď celou vesnici. Pokud někoho pokouše, tak ten po chvíli zemře, ano, zemře, a změní se v Nemrtvého, který zase bude ohrožovat ostatní. Chápete to?!“

Ženě se po tváři řinula jedna slza za druhou, stejně tak i jejímu synovi, a oba nevěřícně kroutili hlavami.

„Tak se dívejte!“ řekl Radim, vyndal pistoli a trefil Nakaženého do hrudi.

„Ne!“

Muž-Nakažený se zmítal na židli, vydávaje nelidské zvuky.

„Vidíte to? Pokud by žil, už by se nehýbal!“

„Chchchhhaahhchch!“

Radim znovu střelil do Nakaženého, a pak ještě dvakrát. Po třetí ráně se Nakažený skácel i se židlí k zemi. Pouta na jeho levé ruce se začínala uvolňovat.

Jeho syn klesl na kolena a po čtyřech se plazil ke svému přeměněnému otci. „Tati, tati!“ volal. Žena ho popadla za trup a přitiskla k sobě. Radim se jí podíval do očí. Přikývla. Přistoupil k Nakaženému, namířil a stiskl spoušť. . .

„Pojď,“ vzal Radim svého otce za paži. Ten s vyděšeným výrazem ve tváři sledoval bývalého hostinského, jehož hlava nyní ležela v kaluži krve, a nehýbal se.

„Musel jsem to udělat.“

Žádná reakce.

„Slyšíš?! Musel jsem to udělat!“

Nic. Radim schoval pistoli, opřel pušku o nejbližší stůl a vyšel ven. Chtěl si jít lehnout do svého bývalého pokoje, nemyslet na dnešek, nemyslet na nic.

Když ušel několik kroků, spatřil sbíhající se obyvatele.

„Co se tam stalo? Proč se střílelo?!“ ozývali se jeden přes druhého.

„Zneškodnil jsem Máru,“ prohlásil.

„Cože? Ty´s ho zabil?!“

„Nezabil. Zneškodnil.“

Následující průběh událostí nabral velmi rychlý spád. Jeden statný muž přiskočil k Radimovi a vší silou jej uhodil do obličeje. „Co děláš ty-!“ nedořekl větu a už dostal od jiného pažbou pušky do břicha. Klesl na kolena. Vzápětí přiběhlo několik dalších rozzuřených lidí a počali do něj kopat. „Ty zmrde zasranej! Co´s to udělal?!“ řvali zběsile a dál hlava nehlava bili Radima, který se svíjel na zemi a marně se snažil krýt.

„Dost!“ zaslechl jakoby zdálky ženský hlas a hned potom výstřel. Nepříčetní vesničané přestali.

„Nechte ho!“ křikla vdova bývalého majitele hospody.

„Vždyť ti zabil chlapa!“ nechápali, jak se ona může zastávat vraha svého manžela.

„Nezabil! Už byl mrtvý! To co ukazují v televizi je pravda!“

„Tomu nevěřím!“ zvolal muž, který Radima udeřil pažbou pušky do břicha.

„Přímo před námi střelil tátu několikrát pistolí a nic to s ním neudělo!“ ozval se tentokrát mladík. „Až potom jsme s mámou pochopili, že z táty je Nemrtvý! Nechte Radimova syna na pokoji!“

„Radime, jsi v pořádku?!“ přiběhl otec ke svému synovi. „Co jste mu to udělali vy čuráci!“ rozkřikl se na ostatní. „Můj syn vám právě zachránil prdel a vy mi ho skoro zabijete!“ křičel starý Radim. „Můžeš vstát?“ chytil Radima pod paží, chtěje mu pomoci.

„Nech mě!“ odsekl Radim a s obtížemi se postavil. Na obličeji mu naskočilo několik modřin. Krvácel také z nosu. Popadl do ruky zbraň a namířil s ní na obyvatele. „Jestli na mě ještě jednou někdo šáhne, ustřelím mu palici,“ pronesl zvolna a výhružně. Otočil se a pomalu se odbelhal do otcova domu.

„Co se ti stalo?!“ zvolala zděšeně Jana, když se ocitl v obýváku.

„Nic!“ pronesl nevrle. „Jdu si lehnout, nerušte mě.“ Po schodech vystoupal do svého pokoje, zabouchl dveře a opřel se o ně.

Nějakou dobu jen tak stál. Pak si uvědomil, že má půlku obličeje od krve. Odešel do koupelny a umyl se. Znovu se vrátil do pokoje, odložil pistoli na stolek a oblečený si lehl na postel. Nevěděl, jak dlouho tak ležel. V jednu chvíli zaregistroval hovor otce s rodinou a Janin pláč.

Šílenou rychlostí se mu v hlavě střídaly myšlenky a výčitky. „Proč jsem nevzal s sebou do auta tu dívenku? Byla tak mladičká! Měl jsem strach o rodinu, její tatínek už byl pokousaný,“ vynořila se na obranu tato věta, „navíc se tam objevila jejich už přeměněná matka. Ale mohl jsem to stihnout. Mohl jsem rychle otevřít dveře a popadnout ji. Ale to by byl velký risk. Jistěže byl. Ale zachránil bych malé dítě. Vždyť Radka taky riskovala, když nám otevřela dveře, zatímco v ulici se to hemžilo Nakaženými.“

„Ale ona se nenacházela ve stejné situaci. Její manžel byl s největší pravděpodobností mrtvý, přece to sama řekla. A dceru, jak jen se jmenovala, jo, Lucka, pokousal Nakažený. Takže Radka v podstatě neměla co ztratit. Ale měla co ztratit, dobře to víš."

"Kurva běžte do prdele!“ zakřičel nahlas.

Trhnutím se posadil. Podíval se na stolek, na kterém ležela pistole od Holého. Uvědomil si, že celkem tři lidé jim dnes zachránili život – Holý, Radka a Seidl. A on ani jeden. Nevzal tu holčičku. Nedokázal přesvědčit Radku, aby šla s nimi.

A pak si vzpomněl na toho muže, kterého zastřelil. Pravda, s kumpánem jim chtěli ukrást auto, což by pro všechny znamenalo téměř jistou smrt. „Přesto, zavraždil jsem člověka,“ hlodalo v Radimovi. Stoupl si a vyběhl ven z pokoje. Seběhl po schodech, nevšímal si rodiny a běžel dál, ven z domu. Utíkal uličkami, až za posledním stavením vběhl do lesa. Po chvíli se zastavil a klesl k zemi. Už nedokázal vzdorovat svému svědomí. „Může slušný člověk dodržovat morální zásady v nemorálním prostředí?“ Tato otázka pocházela z filmu „Povstání“. Radim na ni nedokázal odpovědět.

„Hej kdo tam!?“ ozvalo se za jeho zády. Radim se postavil na nohy.

Zpod stromů vystoupil vysoký muž s delšími vousy v mysliveckém oblečení, jehož věk se blížil k šedesátce. „Radim? Syn od starého Radima?“ zeptal se překvapeně a sklonil pušku. „Co se ti stalo?“

Radim na něj mlčky zíral. „Je ze mě zrůda,“ zašeptal potom.

„Zrůda? Proč?"

„Zabil jsem člověka…“

Šedesátník chvíli zaraženě stál. „Jaký jsi měl důvod?“ zeptal se poté.

„Se svým kamarádem nám chtěl ukrást auto a asi i znásilnit moji manželku a dceru. Já jsem-“

„To je ovšem něco jiného. Chránil jsi rodinu. Já bych udělal to samé.“

„Fakt?“

"Jistě. Někdy musíme udělat špatné věci, abychom zabránili ještě něčemu horšímu. Poslechni, nechtěl by ses vrátit domů? My tu s chlapama hlídkujeme ozbrojení, tak aby se něco nestalo."

„Hm, tak jo,“ pronesl Radim. Otočil se a odešel domů.

S rodinou už zůstal u otce. Tu a tam sledovali zprávy a klesali na mysli. Situace se nadále zhoršovala. Nakažených přibývalo. Mnoho lidí, jak už ostatně viděli ve svém rodném městě, neuposlechlo nařízení neopouštět domovy a tím selhal plán bezpečnostních složek a armády, jejichž řady i kvůli tomu utrpěly velké ztráty. Bylo jen otázkou času, kdy část obyvatel, která se podřídila, rovněž vyjde do ulic shánět potraviny a další zásoby, které jim co nevidět dojdou.

Radim, Jana, Kamila i Ráďa volali či psali svým kamarádům, známým a příbuzným. Většina už jim hovor nezvedla či jim na zprávu neodpověděla. Tušili, co to asi znamená. Od zbytku, který se ozval, se dozvěděli, že zůstali zabarikádovaní ve svých bytech či domech.

Večer za tmy si každý našel místo, kde zůstal sám se svými myšlenkami. Vzpomínali na své kamarády a kamarádky, oblíbená místa, na svůj domov. Nejhorší muka zažíval Radim. Výčitky ho neopouštěly, naopak se ozývaly ještě silněji. A nejen to. Horečně přemýšlel, jak se to vyvine v nejbližších dnech. Zlepší se to? Zatím to tak nevypadalo. Co budou dělat, až jim dojde jídlo? A hlavně, co až se tu objeví Nakažení? Město není tak daleko a do týdne se z něj stane jedno velké semeniště Nakažených. Budou stačit lovecké pušky a střelecký um místních myslivců? Náhle se před ním zjevil obraz holčičky. Vztáhla k němu ruku. „Ne!“ křikl Radim a obraz zmizel.

Od otce si vyžádal cigarety a sedl si ven před dům na schody. S kouřením skoncoval před několika lety, kdy zemřela matka a Radim přestal s otcem komunikovat. Od té doby se mu dařilo tomu vyhýbat. Nyní škrtl zapalovačem a zapálil si. Podíval se na oblohu a vydechl kouř.

Svítily hvězdy s měsícem v úplňku. „Když je v pátek úplněk, mrtví se vracejí,“ vzpomněl si na větu, kterou jako náctiletý četl v časopisu pro mladé. A dnes byl pátek. Křečovitě se zasmál.

Po vykouření cigarety odešel dovnitř pro svůj starý přehrávač a jedno CD. Sedl si zpět na schody a pustil ho. Když chystal CD se svým oblíbeným zpěvákem, zapnula se jedna stanice.

Radim si pohrával s diskem a poslouchal. Jako na všech kanálech ve všech médiích se mluvilo jen o neštěstí, které Českou republiku postihlo. Zpozorněl. „Vážení občané, otcové a matky, bratři a sestry,“ ozval se známý vypitý hlas a Radim poznal, že mluví prezident České republiky Miloš Mlha, „v této nejtěžší hodině českého národa jsem požádal o pomoc spojence sdružené v Severoatlantské alianci…“ Radim vsunul CD disk a stiskl „play“:

 

„Z rozmlácenýho kostela

v krabici s kusem mýdla

přinesl jsem si anděla

polámali mu křídla.“

 

„Díval se na mě oddaně

já měl jsem trochu trému

tak vtiskl jsem mu do dlaně

lahvičku od parfému.“

 

„A proto prosím věř mi

chtěl jsem ho žádat

aby mi mezi dveřmi

pomohl hádat:“

 

„Co mě čeká a nemine

co mě čeká a nemine….“

 

Z přehrávače dál zněla skladba Karla Kryla a Radim si zapálil druhou cigaretu. Konečně se trochu uklidnil. „Co nás čeká?“ Tak na tuhle otázku odpověď znal. „Nic dobrého.“