Jdi na obsah Jdi na menu
 


Počátek

"Pryč odsud!" blesklo mladíkovi hlavou, když se dopotácel k autu a vpadl dovnitř. Odjel a pronásledující osoba zůstala kymácivě stát.

Během jízdy si levou rukou marně snažil zastavit krvácení z rozpáraného břicha.

"Včera jsem si parádně zahrál tu novou hru," nadšeně vyprávěl školák kamarádovi, když přecházeli silnici. Ten mu chtěl odpovědět, ale vtom se ozval křik a potom byla všude tma.

 

Z rodinného domu vyšla třiatřicetiletá žena. V ruce nesla sportovní tašku a před ní kráčel pes. Odemkla zadní dveře auta a pes skočil dovnitř. Poté si sedla za volant, tašku položila vedle sebe a nastartovala.

Už chtěla vyjet, když se zpoza rohu se zapnutým majákem vyřítila sanitka a rychlostí blesku se hnala ulicí. Počkala, aby neblokovala silnici, pak sešlápla pedál a vyjela.

Několik minut před koncem vyučování zaparkovala před budovou školy. Z kabelky vytáhla šminky a začala si upravovat líčení.

Zrychlený dech psa a stále teplejší vzduch ji připomněl, že po vypnutí motoru se vypne i klimatizace. Otočila napůl klíčem a chlazení opět začalo fungovat.

Spolu s ním se zapnulo i rádio. „… řadě jsou zprávy. Krátce po půl osmé ráno srazil pětadvacetiletý řidič na přechodu dva chlapce,“ sděloval moderátorův hlas. „S těžkým zraněním byli převezeni do nemocnice. Příčina řidičova selhání je nejasná stejně jako jeho stav. ´Při poskytování první pomoci dostal muž krátký záchvat a pak, no jak bych to vyjádřil, prostě umřel. Po chvíli se ale probral a pokousal lékaře na levé paži. Ano, slyšíte dobře. Po přikurtování mu bylo dvakrát píchnuto sedativum, které nezabralo. Proto jsme ho převezli na psychiatrii. Ještě nikdy jsem nic podobného nezažil´. To jsou slova jednoho ze zasahujících zdravotníků,“ ozval se znovu moderátor. „Případ, kdy člověk z většinou neznámých příčin zemře a vzápětí ožije, není tento den zdaleka…“

Žena jménem Jana Nová rádio vypnula. „Blbej feťák,“ řekla si. „Snad se ty děti z toho dostanou,“ a pomyslela si něco o příliš benevolentních trestech. Z hlavních vrat školy vyšli první žáci. Jana začala vyhlížet potomky a vyslechnutou zprávu pustila z hlavy.

Pes nastražil uši. Vzápětí se rozštěkal a na okno zabubnovaly něčí ruce.

Jana s sebou trhla. „Kriste pane!“, ulevila si. Byl to její jedenáctiletý syn Radim, smějící se od ucha k uchu. „Rito, přestaň! Že tě to baví, tyhle pubertální vtipy!“ prohodila k němu, když si otevřel a sedl dovnitř.

„Ahoj mami! Nazdar Rito! Ale no tak,“ mírnil psa, který se na něj radostí vrhl. „Jak se vede, mami?“

„Jak se mi vede? Než jsi mě vyděsil na smrt, tak docela fajn. Jak ses tu objevil? Neviděla jsem tě vycházet.“

„Šel jsem bočními dveřmi.“

„To jsem si mohla myslet. Nepotkal jsi Kamilu?“

„Jo potkal. Měla by tu být každou chvíli. Hele, támhle jde.“

„Čau mami!“ pozdravila matku čtrnáctiletá Kamila hned potom, co si nastoupila a pohladila Ritu.

„No ahoj.“

„Stalo se něco?“

„Ne, jen jsem díky tvému bratrovi málem dostala infarkt.“

„Teda v Kristových letech, to by byl rekord!“ rozesmál se znovu Radim.

„Nech toho, blbečku!“ okřikla jej Kamila. „Ty tvoje srandičky jsou skoro tak trapný, jako ty sám!“

„Copak ségra, další boreček ti dal kopačky?“ pohotově zareagoval Radim.

„Idiote!“

„A dost!“ ukončila rázně hádku Jana. „Proto, abych poslouchala vaše dohadování, jsem vás nevyzvedla.“

Sourozenci přestali.

„Tak, myslím, že můžeme vyrazit.“

Mezitím v jiné části města mladá sekretářka zaklepala na dveře šéfovy kanceláře. „Dále!“ ozvalo se za nimi. Dívka otevřela a vešla. Za velkým pracovním stolem seděl jeden z vedoucích manažerů a v počítači zpracovával výsledky hospodaření.

„Ano?“ zeptal se, aniž by odtrhl oči od monitoru.

„Chystám se na oběd. Půjdete taky?“

„To už je tolik?“ podivil se manažer. Krátce přemýšlel. „Dobře, jdu s Vámi,“ rozhodl se.

Když vešli do restaurace, muž se rozhlédl a řekl: „Sednu si támhle za panem Zelenkou, přeji Vám dobrou chuť.“

„Děkuji, já Vám také,“ opáčila dívka a opodál si přisedla ke dvěma kolegyním.

„Ahoj Radime, už jsem myslel, že držíš hladovku,“ pronesl Zelenka s úsměvem ke svému příteli.

„Ahoj Tome. Ale ne, jen toho mám hodně a zapomněl jsem, jak ten čas letí."

Za okamžik číšnice přinesla Tomovi jídlo a Radim si objednal. Když obsluha odešla vyřídit objednávku, řekl Tom: „Hele, dodatečně všechno nejlepší k narozeninám," podal Radimovi ruku. "Kolik že ti vlastně je?"

"Třicet šest."

"To už seš starej fotr," zasmál se Tom.

Na chvíli se oba odmlčeli.

"To je ale hic, že?“ prohodil Tom.

„Šílenej. Docela závidím manželce a dětem. Po škole jedou za město k vodě.“

„Jo, kamaráde, ale tobě aspoň funguje klimatizace. Mně ji měli dopoledne opravit, ale ráno prý údržbáře pokousal nějakej magor. Musel být něčím nakaženej, protože údržbář skončil v nemocnici.“

„Co? Pokousal?“ nechápal Radim.

„Jak říkám. Dozvěděl jsem se to na technickým, když jsem jim volal, jestli by mi to mohli dát do pořádku.“

„Lidem už fakt hrabe,“ okomentoval to Radim.

„To z toho vedra. Mně hrábne za chvíli taky. V kanceláři mám skoro saunu.“

Obsluhující dívka se vrátila a položila před Radima jídlo a pití. Manažeři začali jíst a bavili se o rodině, politice a společných zálibách.

 

Jana nechala auto na parkovišti a s dětmi našla místo ležící bokem ve stínu.

„Rito jdeme!“ zavolal na psa Radim, když byli všichni v plavkách. Vzal do ruky tenisový míček a začal jí ho házet.

„Představ si, co se stalo druhou hodinu,“ začala s matkou hovor Kamila. „Jednomu spolužákovi se udělalo blbě. Zničehonic mu vystříkla krev z nosu a začal ji i zvracet. Zvedl se a potácel se ze strany na stranu a pak upadl. Tak mu učitelka zavolala sanitku. Vyndej mi mobil.“

Jana zalovila v kabelce. „Tady, proč?“

„Něco ti ukážu.“

„A co?“

„Toho spolužáka. Jeden kluk ho natočil. Dívej.“

„Ježíši, to je hrozný,“ reagovala na video Jana. „Jak v nějakým hororu.“

„Kamila dodala: „Moc si přeju, aby se mu udělalo líp.“

Ráďa si zatím hrál s Ritou. Házel jí do vody míček a ta pro něj nadšeně plavala. Na břehu se potom o něj přetahovali.

Když se dosyta vyřádili, běželi zpátky k dekám.

„Co je?!“ zakřičela Kamila poté, co Rita, stojíc mezi ní a Janou, začala ze sebe setřepávat vodu.

„Radime,“ řekla unaveně Jana.

Kamila vstala a natáhla se pro šortky. „Půjdu se trochu projít.“

Končil měsíc květen, počasí bylo teplé. Lidí na pláži přibývalo. Kamila mířila na opačnou stranu.

Měla vztek na bratra. Nejenom kvůli jeho všelijakým vtípkům, které ji štvaly čím dál víc. Vadily jí rovněž stále častější hádky s ním. A dnes to obzvlášť přehnal svou poznámkou o „dalším borečkovi, který ji dal kopačky“. Před dvěma týdny se s ní rozešel její přítel, se kterým byla přes tři čtvrtě roku.

Aby se trochu uklidnila, vsunula si sluchátka do uší a na telefonu si pustila písničku.

„Už je to marný, šel přece bůhvíkam, v tom co je zkalený, já se nechytám,“ zazněla úvodní slova skladby. Ne, nešel bůhvíkam. Odešel k její nejlepší kamarádce.

„Je ze mě zombie, a nic mi nechybí, nic nenacházím, ani nic necítím.“ Tak tohle je pravda jen napůl. Skutečně nic nenacházela, hlavně ne útěchu. Cítila ovšem pocity jako smutek, křivdu, a hlavně šok ze zrady dvou nejbližších lidí, kteří jí přes to všechno zároveň moc chyběli.

Přes pláž se dostala k místu, kde začínala příroda. Kamila se vnořila do spleti stromů a keřů a pokračovala dál, až došla ke krytému místu kousek od vody. Tam si sedla na pařez a pohroužila se sama do sebe.

Kousek od ní poletovali pestrobarevní motýli, nedaleko bzučel čmelák. V korunách stromů prozpěvovali ptáci a z pláže sem tlumeně doléhal hluk rekreantů. Kamila z toho nic nevnímala, neboť stále poslouchala písničku.

„Nepachtím, neletím, jak tu duši zalepím, uchází, splaskává, jako zombie prohrává, neumí nechtít s tebou být, možná jednou jednou jednou jednou jednou…"

Hlavou jí běžela vzpomínka za vzpomínkou. Na řece se objevila labutí rodinka. Ostražitý labuťák plaval první, za ním partnerka a čtyři malá hnědá housátka. Jedno už nemohlo, a tak si vylezlo na hřbet své maminky. Kamile, která scénku ze břehu pozorovala, stékaly po tvářích slzy.

Kousek od ní se ozvalo šustění a praskání větviček. Někdo sem pomalým krokem mířil. Když byl u Kamily, dotkl se jejího ramene.

S leknutím vyskočila. Mobil se vytrhl ze sluchátek a spadl na zem.

„Jsi normální?!“ osopila se na vyššího blonďatého mladíka v modrých kraťasových plavkách a bílém tílku.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“ Ohnul se pro telefon. „Na, a ještě jednou se omlouvám,“ podal jej Kamile.

„V pohodě, já jen… jsem tě neslyšela,“ řekla mnohem méně naštvaně.

Chvílí bylo ticho.

„Já jsem Zdeněk,“ představil se hoch a natáhl ruku.

„Kamila,“ potřásla si s ním.

Opět ticho.

„Dáš si zmrzlinu?" zeptal se nakonec. "Pozval bych tě na ni. Jako omluvu,“ dodal.

„Ráda.“

Otočili se a zvolna se vraceli na pláž.

U stánku koupil Zdeněk pro sebe a Kamilu zmrzlinu a posadili se ke stolku. Během následujícího hovoru Kamila zjistila, že Zdeňkovi je šestnáct let a že si toho mají spoustu co říct.

Byli by si spolu vykládali až do večera, kdyby Kamile nezavolala Jana:

„Kde prosím tě vězíš? Začínala jsem si dělat starosti.“

„Jsem tu na zmrzlině s kamarádem,“ odpověděla Kamila, „proč? Už chceš jet?“

„Ano, je čtvrt na čtyři.“

„To už je tolik?“
„Jo, už je tolik.“

„Hned jsem u vás, jo? Tak zatím.“

„Už půjdu,“ obrátila se na Zdeňka. „Musíme ve městě vyzvednout otce z práce. Děkuju ti za zmrzlinu a pěkné odpoledne.“

„Nemáš zač, taky děkuju. Dáš mi na sebe číslo?“

Kamila mu jej nadiktovala.

„Doma si tě přidám do přátel, můžu?“

„Určitě. Fajn, měj se a ještě jednou díky,“ rozloučila se s ním.

„Ahoj.“

„Kde si celou dobu byla?“ vyzvídal hned Ráďa, když přišla.

„Nestarej se,“ odpověděla mu úsečně.

„Tak už pojďte, ať táta nemusí čekat,“ zarazila Jana hádku hned v úvodu a všichni se i se psem vydali k autu.

Zanedlouho se ukázalo, že cesta do centra, kde na ně čekal Radim, se protáhne. Kvůli konci pracovní doby panoval na komunikacích provoz.

Před sídlem firmy Jana z telefonu zavolala manželovi:

„Ahoj miláčku, jsme tady.“

„Za chvíli jsem dole.“

Za několik minut již seděl v autě a vítal se s rodinou. Poté se zeptal, kam pojedou.

„Mohli bychom jít na procházku k McSnackovi, tam jsme dlouho nebyli,“ odpověděl Ráďa.

„To je pravda, a kam bys chtěla ty, Kamilo?“ otočil se k dceři.

„Mně je to jedno, klidně můžem tam.“

„Jani?“

„Souhlasím, pojďme k McSnackovi.“

„Dobře. Budeš řídit?“

„Ano.“

McSnack – tak se jmenovala letní restaurace nacházející se na kraji města na vrcholku kopce. Vedla k ní moc pěkná procházka přírodou a byl z ní krásný výhled do okolí.

Dole leželo parkoviště. Rodina tam nechala auto a pěšky vyrazila vzhůru. Sourozenci šli s Ritou napřed a Jana s Radimem tak získali možnost promluvit si chvíli o samotě.

Zrovna probírali Janin internetový obchod, když Radimovi zazvonil phablet.

„Kdo je to?“, zeptala se Jana.

„Otec,“ řekl jenom Radim.

„Pořád s ním nechceš mluvit?“ ptala se dál jemně Jana.

„Ano,“ odpověděl pevně.

Radimův otec to zkoušel dál. Když se phablet ozval potřetí, Radim ho vypnul.

Cestou potkávali vracející se skupinky lidí. Většina z nich se tvářila nervózně. Když míjeli jednu partnerskou dvojici, zaslechli útržek hovoru:

„Co říkáš na ty zprávy a videa na netu? Dává ti to smysl?"

„Vůbec, a hlavně je to dost děsivý. Pojďme raději domů.“

V restauraci si objednali pití a společně hovořili o všem možném. Kamila se tentokrát držela stranou. Přemýšlela o dnešním setkáním se Zdeňkem.

Pomalu nastával večer a slunce se klonilo k západu. Udělalo se ještě větší dusno. Rita se napila z misky a položila svou hlavu Kamile do klína.

„Copak Riťoušku?“ pohladila ji. Ta na ní upřela své psí oči. Kamila si vzpomněla, jak před několika měsíci přijeli do chovatelské stanice poté, co se rozhodli pro plemeno německého ovčáka. Z kotců štěkalo několik dospělých psů a na malém dvorku, kam je chovatel zavedl, si hrálo deset štěňátek. Kamila s Radimem k nim popošli, že si je pohladí. Ti zbystřili a nedůvěřivě si je prohlíželi. A pouze jedno přiběhlo a předními packami se opřelo o Kamilu.

Číšník přinesl nápoje. Kamila se napila a prohlásila:

„Podívám se z vyhlídky. Ritu beru s sebou.“

Vzala vodítko, připnula psa a opustila prostor restaurace. Na vyhlídce pustila Ritu na volno a posadila se na lavičku.

Cestou zpátky procházela kolem malého hřiště, kde si na pískovišti hrály dvě děti.

„Jsem příšera!“ zvolal asi pětiletý chlapeček. „Húúúúúú!“ vztáhl ruce směrem k mladší holčičce a pomalým, kymácivým pohybem se k ní blížil.

„Nech mě! Nech mě! Mamí, pomóc!“ dala se malá dívka na útěk.

„Chytím tě a sežeru!“ pronásledoval ji chlapec.

„Adame! Už jednou jsem ti říkala, abys Terezku nestrašil!“ napomenula jej matka stojíc opodál.

„Jé, to je pěknej pejsek!“ všiml si Adam Rity. „Můžu si ho pohladit?“

„Jasně. Rito sedni!“

„Já chci taky hladit pejska!“ přiběhla Terezka.

Kamila se na ně usmála.

„Tak co na vyhlídce?“ zeptala se Jana Kamily, když se vrátila.

„Nic, dobrý.“

Kamile nebylo moc do řeči. Chtěla být už doma, sama ve svém pokoji, poslouchat hudbu, psát si do svého deníku. Počkala ještě dvacet minut a pak se zeptala: „Mohli bychom už jet domů?“

„Proč, mně se ještě nechce!“ zareagoval bratr.

„Já bych taky už jela,“ podpořila dceru Jana.

Ráďa protáhl obličej."

"Dobře," rozhodl Radim.

V McSnackovi hrálo rádio. Ani ne dvě minuty po jejich odchodu se z něj ozvalo: „Přerušujeme pravidelné vysílání naléhavou zprávou. Po celé zemi z neznámých důvodů agresivní jedinci napadají obyvatele a počet útoků stoupá. Vzhledem k této situaci bezpečnostní složky vyzývají občany, aby dbali zvýšené opatrnosti a dávali zejména pozor na děti. Jakoukoliv podezřelou okolnost hlaste na lince 158. Zdržujte se doma, ven vycházejte jen v nejnutnějších případech. Po setmění již domov neopouštějte. Své obydlí důkladně zabezpečte, zejména dveře a okna. Další informace … „

Za jízdy si Radim vzpomněl, že jim v obýváku nefungují žárovky. Obrátil se ke zbytku rodiny a řekl:

„Zapomněl jsem, že nám v obýváku nejdou žárovky, bude vám vadit, kdybychom pro ně zajeli?“

Jana mu chtěla odpovědět, ale v ten moment je vysokou rychlostí předjela tři policejní auta se zapnutými majáky.

„Nebude, že ne?“ zeptala se, když auta zmizela v dáli.

„Ne, v pohodě.“

Zastavili před elektrem a Radim vešel dovnitř. Ráďa si chtěl číst, ale vtom ho něco zaujalo.

Z vedlejší ulice se vynořily čtyři postavy. S úžasem zjistil, že jsou to tři policisté, kteří vedou spoutaného muže od krve a v potrhaných šatech. Dva ho drželi každý za jednu paži a třetí mu fixoval hlavu. Zatčený s sebou zuřivě škubal a snažil se policisty napadnout.

„Tyjo,“ vydechl Ráďa. „Hned jsem zpátky!“ houkl na matku a vyskočil ven. Rita zvedla hlavu.

„Kam jdeš?“ zavolala za ním překvapená Jana.

„Hned přijdu!“

Udělal pár kroků, když se z obchodu vrátil otec.

„Kam běžíš?“ zastavil syna.

„Jen támhle! Policajti někoho zatýkají, chci se na to podívat!“

„Prosím tě, vrať se do auta.“

„Jen malou chvilku!“ rozběhl se zase Ráďa.

„No dobře“, rezignoval Radim. V duchu doufal, že je nenechá čekat dlouho.

Mezitím Ráďa zaběhl za roh, kde se před chvilkou ztratila i zmíněná čtveřice. Policisté zrovna tlačili zatčeného do auta. Ten však náhle spadl na zem. Jeden policista se na něj vrhl a druhý vytáhl obušek. S vypětím sil se jim podařilo zmítajícího se muže zavřít v autě. Potom nasedli a odjeli. Ráďa, který vše pozoroval, se nestačil divit. Otočil se a vrátil se k rodině.

Doma šli sourozenci každý do svého pokoje vypracovat domácí úkoly a Jana s Radimem si namíchali drink. Kupodivu si nepustili televizi. Potom společně připravili lehkou večeři a zavolali děti. Snědli ji na dvorku.

Z voliéry švitořili Ráďovi papoušci, někteří zvědavě nakukovali. Rita si sedala střídavě před všechny a žadonila o kousek jídla. Slunce zapadalo a teplo se zmírnilo. O sobě začal dávat vědět noční hmyz. A zpovzdálí se chvílemi ozýval hluk policejních a sanitních sirén.

Po večeři dal Ráďa opeřencům čerstvou vodu a krmení a Kamila pomohla matce s nádobím. Radim zatím přichystal film, na který se chtěl s Janou podívat. Kamila s Ráďou již předem řekli, že se dívat nebudou. V devět hodin, to měli večerku, jim šli rodiče popřát dobrou noc.

Malý Radim si po obstarání papoušků četl zachumlán v posteli. Jana už odešla za Kamilou, když se jej otec zeptal:

„Co vlastně čteš?“

„Jmenuje se to ´Počátek´. Je to zvláštní knížka, jiná než ostatní, které jsem četl.“

„O čem je?“

„Příběh je dost složitej, plný zvratů.“

„Můžu se podívat?“

„Jistě,“ podal mu ji Ráďa.

Radim se na ni zběžně koukl. Měla něco přes sto osmdesát stránek. Na zadním obalu byl tento výňatek:

 

A zlí vládcové pověřili druidy, aby seslali na lid kletbu. I učinili tak druidové, prokleli prostý lid, a uvrhli jej do chaosu a utrpení. Koho stihla kletba, pro toho včerejšek a zítřek přestal existovat. Jeho mysl zešílela a prahla po jediném: krvi a masu neprokletých. Rodiče zabíjeli děti a děti zabíjely rodiče, staří vraždili mladé a mladí vraždili staré. Jako mor se šířila kletba mezi lidem. Nebylo před ní úniku. A zlí vládcové zpovzdálí vše pozorovali a hlasitě se přitom smáli.

 

Radim knížku synovi vrátil a ten ji položil na noční stolek.

„Dobrou noc,“ popřáli si.

Když přišla Jana a po chvíli i Radim ke Kamile, ta rovněž ležela v posteli a poslouchala hudbu.

Předtím si psala do svého deníku. Melancholická nálada jí neopouštěla. Během psaní jí volala kamarádka. Kamila hovor nezvedla. Po několikerém zazvonění došla Kamile trpělivost a na telefonu vypnula zvuk.

Potom, až rodiče odešli dolů do obýváku, Kamila zhasla, ale dál poslouchala své oblíbené písničky. Jedna z nich byla „Ruby Thuesday“, nazpívaná od Franca Battiata:

 

Nikdy neřekne, odkud přišla,
na včerejšku nezáleží; je pryč.
Ve sluneční záři či
v nejtemnější temnotě.
Nikdo neví.
Přichází a odchází bez vyzvání.

 

Sbohem, Ruby Tuesday,
kdo by si tě dokázal přivlastnit?
Když se měníš s každým novým dnem,
přesto mi budeš chybět...

 

Jana s Radimem se dodívali na film a něco po jedenácté, to už děti dávno spaly, se odebrali do ložnice. Chvíli si v posteli povídali a pak spokojeně usnuli.

Hodinu poté vláda České republiky vyhlásila nouzový stav.