Jdi na obsah Jdi na menu
 


Válka o přežití

V noci Radim ležel sám ve svém pokoji a nemohl zahmouřit oko. Přemýšlel, co bude dál. „Podaří se to zvládnout? A když ne, co se stane potom?“

K ránu se mu konečně podařilo usnout. Ve snech se mu ale zjevovala holčička a jím zastřelený muž.

Po několikerém probuzení vstal, oblékl se a v koupelně opláchl. Ostatní ještě spali.

V kuchyni si vzal dvě housky a do jedné se zakousl. Vyšel ven a několikrát se prošel obcí tam a zpátky. Celou dobu horečně přemýšlel.

Později u snídaně řekl otci: „Mohl bys potom svolat všechny dospělé sem před barák?“

„To jako celou vesnici?“ podivil se starý Radim.

„Ano,“ zněla synova odpověď.

Když se mu to podařilo, Radim před ně předstoupil a spustil:

„Všichni víte, co se děje. Chtěl bych jenom zdůraznit, že realita je tisíckrát horší.“

Mezi přítomnými se rozhostilo ticho. „Jak to můžeš vědět?“ zeptal se po chvilce pochybovačně jeden muž.

„Včera jsem přijel z města. Viděl jsem to. A za pár dní budou Nakažení všichni, kterým se odtamtud nepodaří dostat.“

„A to víš jak?“ ozval se znovu muž, ale už s menšími pochyby.

„Mluvil jsem s vojákem, jehož jednotka evakuovala přeživší policajty. Nechali město a lidi v něm napospas. Až jim doma dojde jídlo, vyjdou ho ven hledat. A tam je Nakažení dostanou.“

„Dnes k nám do republiky začnou přijíždět Američani. Prezident včera večer požádal NATO o pomoc. Ještě se to dá zvládnout. Hele,“ pokračoval Radim, „já vám tady nechci rozkazovat nebo se stát vaším vůdcem. Přednesu vám pár věcí, a nechám na vás, jak se rozhodnete. Než to NATO dá do pořádku, měli bychom se tu trochu zabezpečit. Navrhuji opevnit kulturák a hospodu. Okna v přízemí zazdít a v patře zabednit prkny nebo deskami a ponechat jen malé otvory jako střílny. Na noc by tu spaly ženy a děti. Chlapi by se střídali na hlídce. Dále by bylo dobré vylepšit zátarasy u vjezdů. Je správné, že nechcete nikoho cizího vpouštět." Radim se nadechl a pokračoval: "Budeme si taky muset opatřit nějaké jídlo. Zásobování nefunguje. A poslední věc: určit někoho, kdo by sledoval zpravodajství, abychom byli v obraze. Tak, to je vše.“

Mezi shromážděnými se rozproudila živá diskuze, ze které šlo zaslechnout slova „má pravdu, dobrý nápad“ a „rozumné řešení“. Po chvíli postoupil dopředu starosta jménem Josef (ten, jenž s Radimem včera mluvil v lese) a promluvil:

„To co jsi nám teď řekl je to nejlepší, co můžeme udělat. Ale teď si myslím, že ti několik lidí dluží omluvu. Vy víte kdo,“ otočil se k ostatním. Po těchto slovech předstoupili ti, kteří včera Radima napadli a pronesli slova „promiň“ nebo „omlouvám se“.

„Nemusíte se omlouvat,“ zareagoval Radim, „co se stalo, stalo se, a nemá smysl se k tomu vracet. Půjdu s tím, kdo se pro to rozhodne, postavit zátarasy u obou vjezdů. Až se domluvíte, přijďte za mnou.“ S tím šel ke spodnímu vjezdu.

Stejně jako včera, i teď přes silnici stálo nákladní auto a za ním dva muži. Radim je pozdravil a řekl:

„Právě jsem se dohodl s ostatními na dalším postupu.“

„Víme, řekli nám, že se svolává shromáždění. Ale nechtěli jsme to tu nechat bez dozoru.“

„V pořádku, dobře jste udělali. Domluvili jsme se, že zabezpečíme vesnici a taky že dál nevpustíme nikoho cizího. Přišel jsem vylepšit zátaras a systém hlídek.“

„Myslíš, že takto to nestačí?“

„Ne. Věřte mi, že lidi teď udělají cokoliv, aby přežili. Klidně vás zabijí. Proto navrhuji dát přes silnici betonové jehlany, co jsou u horní autobusové zastávky, pokud to nějak půjde. Hlídky se stáhnou do jednoho z domů tady na kraji. Přední okna musíme přeměnit ve střílny. Támhle už jdou ostatní,“ ukázal Radim na přicházející jedenáctičlennou skupinku mužů.

Pověděl jim to samé a zeptal se: „Souhlasíte?“ Všichni přitakali. „Fajn, jdeme na to. Ale jak přemístíme ty jehlany?“

„Půjčíme si malý jeřáb,“ odpověděli mu.

Nejprve si zajistili nákladní automobil a potom požádali jednoho vesničana o jeřáb. Na zastávce pomocí něj naložili do náklaďáku betonové jehlany – šlo to snadno, poněvadž každý měl v sobě zabetonovaný drát na vrcholku stočený do oka – a přijeli s nimi k dolnímu vjezdu. Hlídkující muži s nákladním autem tvořící improvizovaný zátaras odjeli a Radim se svými pomocníky během krátké doby položili jehlany jeden vedle druhého přes silnici.

„Tak, první část bychom měli,“ řekl Radim, když skončili.

„Co uděláme s prostorem mezi silnicí a lesem z každé strany?“ zeptal se jeden z pracovníků, „když budou chtít, tak zátaras objedou. A zbytek jehlanů vyplní tak akorát horní silnici.“

Radim se na okamžik zamyslel. "Máte motorovou pilu?" Několik mužů se přihlásilo. "Můžeme pokácet několik stromů tak, aby spadli na úroveň jehlanů."

Jak řekl, tak udělali. Po dopadení kmenů je ještě seřízli, aby nezasahovali do silnice.

Po skončení této práce se domluvili, že si odpočinou a na horním zátarasu začnou pracovat odpoledne. Radim odešel domů s úmyslem se najíst, umýt a trochu se prospat. Otec doma nebyl. Od Jany se dozvěděl, že odešel opevňovat Radimem určené budovy. Snědl připravený oběd a už odcházel do koupelny, když ho zastavily děti:

„Tati, nebaví nás tu sedět a dívat se na ty hrůzy v televizi,“ řekl mu Ráďa.

„Chceme taky přiložit ruku k dílu,“ přidala se Kamila.

„Dobrá, běžte ke kulturáku, pomožte jim se stavbou.“

„A co já?“ ozvala se Jana. „Ty si půjdeš lehnout a já tu sama budu co dělat?“

„Kdo říká, že tu musíš být sama? Klidně běž s dětmi.“ V tom zaštěkala Rita. „A Ritu vezměte s sebou. Bude mi vás hlídat.“

Po osprchování se Radim svlékl a natáhl na postel. Téměř okamžitě usnul. Ale opět se mu zdály noční můry. Asi po hodině a půl vstal a oblékl se.

U dolního vjezdu mu hlídkující muži řekli, že majitelé obou domů, stojící asi dvacet metrů od nově postaveného zátarasu, souhlasí s jejich používáním coby hlídkující stanoviště. Dokonce sami začali zabedňovat okna v přízemí dřevěnými prkny.

„Díky, že jste to domluvili,“ řekl jim Radim. „Teď běžte do jednoho domu a hlídejte odtamtud. Určitě se tu ještě dnes začnou objevovat uprchlíci. Nesmíte je za žádnou cenu vpustit. Řeknu chlapům, ať vyrobí ceduli s nápisem zakazující vstup a umístí ji na jehlany-“

„Jasný, nikoho sem nepustíme,“ skočil Radimovi do řeči jeden muž.

„Připravte se na všechno,“ pokračoval Radim, „i na to, že budete muset použít zbraň. Ti lidé budou zoufalí a schopni čehokoliv. Budou vás prosit a plakat. Nesmíte se nechat obměkčit.“ Radim se nadechl. „Možná začnou i střílet. V ten moment se na nikoho neohlížejte. Rozuměli jste mi?“

Muži zaraženě přikývli.

„Fajn. A ještě něco: nechoďte přímo k nim. Jeden z vás zůstane v domě a bude na ně mířit. Druhý vyjde z domu a zpoza rohu na ně křikne, ať odjedou. To je vše. Neukazujte se. Buďte maximálně opatrní a počítejte s čímkoliv. Až se budete střídat, povězte to i jim. Já seženu svou partu a pustíme se do horního zátarasu. Jo, málem bych zapomněl, dejte mi vaše telefonní čísla.“ Pro snadnější vyhledání si vyžádaná čísla uložil pod názvem „1.dolní hlídka.“ „Nezapomeňte dát moje číslo těm, co vás přijdou vystřídat.“

Ještě než Radim přišel na náměstíčko, uslyšel zvuk ze stavby. Když na něj vstoupil, spatřil lidi v oknech kulturáku, jak dělají to, co navrhl. Před ním stál Josef a hovořil s jedním mužem. Poté, co skončili, k Josefovi přistoupil Radim:

„Dolní vjezd je zabezpečen. Hledám svoje parťáky, abych s nimi udělal i horní vjezd.“

„S tím ještě počkejte,“ oponoval mu Josef, „tamtudy svážíme materiál na bednění.“

„Aha, to mě nenapadlo. Dobře, necháme to zatím tak. Je ale třeba zařídit další věci. Musíme zjistit, kolik jídla a dalších věcí lidi mají. Pomohl bys mi s tím?“

„Samozřejmě.“

„Ok, svolej obecní zastupitelstvo.“

Na obecní úřad se kromě Radima a Josefa dostavili čtyři zastupitelé. Předtím si Radim vzal od Josefa číslo na jednoho muže ze své pracovní skupiny a zadal mu vyrobit ceduli a nachystat jehlany na druhý zátaras.

Po vyřízení této záležitosti si vzal slovo a promluvil k ostatním:

„Zdravím vás. Nejprve bych vám chtěl poděkovat za vše, co jste dosud udělali. Dolní silnice je plně chráněná a hlídaná.“ Vysvětlil jim systém, který vymyslel. „Kulturní dům a hospoda se taky začaly chystat,“ pokračoval. „Počítám s tím, že nejpozději pozítří by mohly být hotové. Potom zatarasíme i druhou silnici.“

Radim se na okamžik odmlčel. „Ještě musíme vyřešit zásobování," spustil. "Určitě musíme zjistit, kolik zbraní, munice, pohonných hmot a jídla mají všechny rodiny. Navrhuji vytisknout pro každou domácnost leták s výzvou, aby provedli soupis těchto věcí a ten odevzdali sem na úřad. Pak vše sečteme a sestavíme přehled. Co na to říkáte? Vzali byste si to na starost?“, zeptal se zastupitelů. Po krátké diskuzi mezi sebou jeden z nich prohlásil: „Myslíme si, že je to dobrý nápad. Můžete se na nás s Josefem spolehnout.“

„Paráda,“ ulevilo se Radimovi. „Ještě bych k vám měl poslední věc. Zatím co byste to vyřizovali, vzal bych si pár desítek mužů a jel s nimi do města k hypermarketu pro jídlo.“

Všichni přítomní na Radima nevěřícně zírali.

„To myslíte vážně?“ zeptal se užasle jeden zastupitel.

„Samozřejmě. Jídlo, které tu máte, brzo dojde."

„Ale tak snad do té doby bude vše v pořádku? Říkal jste, že jsou tu jednotky NATO?“ odporovali Radimovi.

„Víte jistě, že se jim to v nejbližších dnech podaří?“

„Ale přece jste sám říkal, že realita je tisíckrát horší než jak ji vidíme v televizi!“ vybuchl jeden zastupitel.

„Vážení, já znám situaci lépe než vy dohromady. Když jsem poprvé spatřil Nakažené na našem dvorku, vytočil jsem policii v domnění, že se jedná o zloděje. Na lince se ozval záznamník, že se máme zabednit doma a že nám přivezou jídlo. A ráno mi policista řekl, že tento plán se splnit nepodaří. Odpoledne bezpečnostní složky opustili město. Chápete? Situace se každou chvíli mění!“

V místnosti bylo ticho.

„Myslím, že o tomto bychom neměli rozhodnout sami. Povíme to ostatním a uvidíme, jak se k tomu postaví.“

Josef s Radimem obešli probíhající stavby a kromě hlídek poslali všechny domů, přičemž jim řekli, co mají udělat. Zastupitelstvo mezitím vytisklo letáky a společně se svými příbuznými je rozdali do schránek anebo, pokud se už nacházeli doma, rovnou lidem do rukou.

"Co myslíš, jak jsou na tom?" zeptal se potom Radim Josefa.

"Každá domácnost má jídlo maximálně na tři dny. Někteří chovají hospodářská zvířata. A místí obchod zabezpečí ani ne půlku vesnice na den."

"To není zrovna nejlepší."

"Není. Z tvého návrhu jet do města mám obavy, ale nic jiného nám asi nezbude."

"A co výzbroj? Všiml jsem si, že řada z vás má pušky."

"Většina z nás je v místním mysliveckém sdružení. A to ještě nevíš všechno."

Radim se na Josefa tázavě podíval.

„Pojď se mnou.“

„O co jde?“

„Něco ti ukážu.“

Za chvíli zastavili u obyčejného, trochu zanedbaného domku.

„Dozvěděl jsem se to teprve včera. Kromě mě o tom zatím nikdo neví. Tady Jarek má sbírku zbraní všeho druhu, pistole, normální i automatické pušky, samopaly, dva kulomety, jeden plamenomet a protitankovou RPG. Co je hlavní, všechny jsou funkční.“

Radimovi chvíli trvalo, než tuto úžasnou zprávu přijal. „Ale to je báječné!“ pravil, „a má k nim munici?“

„Víc než dost. Pojď, představím tě.“

Josef zmáčkl zvonek a ze zadní části pozemku se přiřítil dobrman. „Drábe k noze!“ vyšel z otevřených domovních dveří obtloustlý muž menšího vzrůstu, s krátce střiženými vlasy mající něco přes čtyřicet let. Pes zmlkl a poslušně k němu přiběhl.

„Ahoj Josefe! Tak ho vedeš?“

„Jarku, to je Radim, Radime, to je Jarek,“ představil je Josef. Oba si podali ruce.

„Poďte dál, ukáži vám svůj skromný arzenálek.“

„A vážně všechny Vaše zbraně fungují?“ zeptal se Radim.

„No dovol!“ naoko se urazil Jarek. „Já bych nestřílející šunty nikdy nesbíral!“

Jarek, následován Drábem, provedl oba hosty nepříliš udržovaným pozemkem a vešli do domu. Pes zůstal venku. Hned v předsíni zabočili doleva do sklepa a vstoupili do něj. „Chvilku počkejte,“ vyzval je Jarek. Přistoupil k hnědé vysoké skříni, odsunul ji a odstranil koberec, který ležel pod ní. V podlaze se objevily dveře, které Jarek vzápětí otevřel. „Sezame, otevři se,“ pronesl formulku z pohádky.

Za dveřmi se skrývaly schody. Josef s Radimem po nich sestoupili a oněměli úžasem. Místnost, ve které se ocitli, nebyla velká, zato od podlahy po strop zaplněna zbraněmi poskládané na regálech. Pistole, samopaly Škorpion, automatické pušky Sa vz. 58, Kalašnikovi, několik M-16tek i moderních AR-15. Také tu byly německé a sovětské samopaly z 2. světové války, kulovnice a brokovnice. A také ony dva kulomety, plamenomet a ruční protitanková zbraň.

„Tak co říkáte?“ optal se za nimi Jarek.

„No do prdele,“ zmohl se s otevřenou pusou Radim na odpověď. Josef mlčel a s vykuleným pohledem přejížděl police s pestrou výzbrojí.

„A vzadu je ještě matroš,“ otevřel dveře do druhé, identické místnosti, kde ležely bedny se střelivem. Radim si uvědomil, že toto naprosto mění jejich postavení. Už vlastnictví loveckých pušek místních bylo víc než dobré, ale tento arzenál posunuje jejich možnosti na úplně jinou úroveň.

„A můžeme všechny ty zbraně použít?“ zeptal se Radim Jarka.

„No samozřejmě! Odjakživa jsem je chtěl vyzkoušet v praxi a nyní mám konečně možnost!“ Radim se zarazil. Napadlo ho, jestli si jenom neuvědomuje vážnost situace, či není duševně v pořádku.

Když všichni tři vyšli ven na zahradu, ozval se Radimům phablet. Na displeji svítilo neznámé číslo. Radim hovor okamžitě zvedl. „Ano?“ zeptal se rychle.

„No tady je dolní hlídka. Před chvíli jsme se vystřídali a dali mi vaše číslo, kdyby něco.“

„Co se děje?“

„Je tu auto se čtyřmi lidmi a nemůžeme je přesvědčit, aby odjeli. Řekli jsme jim, že zavoláme šéfa a ten rozhodne.“

„Hned jsem u vás,“ oznámil Radim a položil phablet. „Je tu problém u dolního vjezdu. Josefe, svolej všechny před úřad. Musíme co nejdřív vyrazit pro to jídlo, nechci tam dojet za tmy. Zatím.“

Radim utíkal domů do svého pokoje pro pistoli. Nahoře popadl zbraň a pádil k dolnímu zátarasu. Ještě než udýchaně zastavil u hlídkujících mužů, spatřil zelené postarší auto a v něm ženu se dvěma dětmi. Před autem stál muž a tvářil se nešťastně.

„Co je tu za problém?“ zeptal se, snažíc se popadnout dech.

„Nechtějí odjet.“

„Kurva," ulevil si Radim a šel to co nejrychleji vyřídit.

„Pane!“ zavolal na muže Radim, „vesnice je uzavřena! Nevidíte ceduli?!“

„Prosím vás!“ zoufale oslovil muž Radima. „Všude nás vyhánějí! Aspoň na chvíli-“

„Ne!“ Radim byl nekompromisní, „otočte se a jeďte!“

„Zůstanem tu stát, dokud nás nepustíte,“ prohlásil muž.

Radim přelezl jehlany, vytáhl pistoli a mžikem byl u něj. „Tak ty tu zůstaneš jo, ty zmetku?!“ přitiskl mu zbraň ke spánku. „Padej do tý kraksny a zmizni nebo ti ustřelím palici!“ Muž zbledl. Pomočil se a nesouvisle mluvil. Jeho manželka uvnitř vozu začala křičet.

Radim volnou rukou otevřel dveře auta a vhodil muže dovnitř. „Jeď!“ zařval a stále na něj mířil, „jeď jeď jeď jeď!“ Ten se v důsledku šoku nezmohl na nic. Radim zabouchl dveře, prudce otevřel zadní a namířil na první dítě. „Vypadněte nebo je zastřelím!“ zařval. Žena se rozkřičela ještě víc. Teprve teď se muž vzpamatoval. Radim zabouchl dveře a uskočil. Auto se smykem otočilo a uhánělo pryč.

Radim si volnou rukou přejel po obličeji a zahleděl se na vyděšenou dvojici opodál. Zasunul zbraň a rychlým krokem došel k nim.

„Šéfe, bylo tohle nutný?“ spustil nešťastně jeden z vesničanů.

„Pozorně mě poslouchejte,“ nereagoval Radim na jeho otázku. „Máte za úkol hlídat a za každou cenu nikoho nevpustit. Vryjte si do paměti ´za každou cenu´.“ Nadechl se a pokračoval: „Tento úkol musíte vyřešit vy! Já nemůžu být všude a řešit všechno! A vůbec, vám ostatní neřekli, jak máte hlídkovat?!“

„No řekli nám, že odteď se hlídá támhle z těch domů,“ odpověděl zkroušeně druhý muž.

„A taky že pokud sem dorazí uprchlíci, jeden na ně míří skrz střílnu v domě, druhý vyjde ven a opatrně zpoza rohu křikne, že mají odjet. Jak je možné, že jste venku stáli oba?! A ještě vám pušky visely na ramenou?!“

„Nepřišli nám nebezpeční a-“

„Takže vám nepřišli nebezpeční?! A co kdyby ten hňup vytáhl bouchačku a zastřelil vás?! Uvědomte si, jaká je situace!“ Muži na něj zírali s nečitelným výrazem ve tváři.

„Nemínil jsem ty děti zabít,“ pochopil Radim, „chtěl jsem jen vystrašit rodiče aby odjeli. A totéž budete dělat vy.“

„A-ale tohle my-my nezvládneme!“ koktal jeden z nich a druhý kýval hlavou.

„Ne, vy to musíte zvládnout,“ pronesl klidně Radim. Zazvonil phablet. „Ano, Josefe?“

„Tak jsou tu všichni, jak jsi chtěl.“

„Výborně, hned jsem tam.“

„Tam dole všechno v pořádku?“

„Jo, zatím,“ rozloučil se a položil phablet.

Z budování zátarasu a častého pobíhání sem a tam začala na Radima padat únava. Umínil si, že zítra celý den, nebo aspoň do odpoledne, prospí. Pokud tedy nějaké zítra bude, napadlo ho.

Když rychlým krokem dorazil k obecnímu úřadu, stála tam už kromě těch, kteří hlídkovali, celá vesnice. V davu zahlédl svou rodinu. Kývl na ně a krátce se pousmál. Pak si rychle stoupl na nejvyšší schod a promluvil:

"Vážení, půjdu rovnou k věci, protože to spěchá. Chci jet do jednoho hypermarketu, který stojí na kraji města, pro jídlo a další věci. Potřebuju třicet až čtyřicet dobrovolníků a potřebuju je rychle. Nesmíme tam dojet za tmy. Dále: tady Jarek sbírá funkční zbraně a pokud dovolí-"

"Samozřejmě že dovolím!" zahalekal Jarek.

"- vezmeme si pár s sebou, a tímto ho taky žádám, aby se zúčastnil výpravy," dopověděl Radim.

"Bude mi ctí!" ozval se Jarek.

"Dobře. Prosím tedy, abyste se dohodli, pokud možno hned, kdo pojede. Třicet až čtyřicet, víc ne. Vezměte si s sebou své zbraně a dostatek nábojů. Jarku, můžeš jít ke mně?" Ten byl téměř hned u něj. "Vezmi dva samopaly, jednu Sa vz. 58, jeden kulomet a taky ten plamenomet. Ke všem dostatek nábojů a zápalné směsi."

Jarkovi zářil obličej štěstím. "Super! Jaký kulomet mám vybrat? Z 2. světové MG-34 nebo moderní M 249 Saw ?"

"Ten moderní."

"A nemám vzít zbraní víc?"

"Ne, nikdo kromě tebe s nimi neumí zacházet."

"Aha, ale tak jim to můžu ukázat-"

"Na to není čas. Máš náboje pro tuto pistoli?" ukázal mu ji Radim.

"Ano."

"Tak je přidej k ostatním, aspoň do pěti zásobníků. Běž vše nachystat a my pro tebe přijedeme."

Ani ne za pět minut se zformovala skupina třiceti osmi mužů, kteří obstoupili Radima.

"Děkuji, že jste se přihlásili. Teď si běžte pro pušky a náboje a sbalte si s sebou trochu jídla a pití. Nezapomeňte na telefony a baterky. Jo a taky nějaké mince na vozíky. Pak sežeňte auta, pokud možno dodávky nebo aspoň combi. Určitě přijeďte s těmi dvěma volnými náklaďáky. Já se svým autem pojedu pro Jarka a ke mně dáme jeho zbraně. Sejdeme se na náměstíčku. A prosím pospíchejte."

Všichni učinili tak, jak Radim řekl. On sám si doma vzal flašku s vodou a několik krajíců chleba. Potom zajel pro Jarka a společně naložili vše do kufru a na zadní sedadlo a přijeli před kulturák. Zakrátko se sem začali sjíždět i ostatní. Když dorazili všichni, Radim jim pokynul, aby šli k němu.

"Takže teď vyjedeme. Nevím, co nás tam venku všechno čeká, ale buďte připravení na cokoliv, i na to, že budete muset použít zbraně. Nezapomeňte: Nakažené musíte trefit do hlavy a nesmíte se od nich nechat kousnout nebo poškrábat. Pojedeme v řadě za sebou, já s Jarkem první. Máme s sebou dva samopaly, Sa 58, kulomet a plamenomet a munici. Při jízdě udržujte malé rozestupy, když bude z jakéhokoliv důvodu třeba zastavit, krátce zatrubte. Nevím, jak to vypadá u obchodu, takže na dalším postupu se dohodneme, až přijedeme na místo. Nějaké otázky?"

Muži zavrtěli hlavou.

"Dobře. Tedy vyrážíme."

Otočil se a spatřil něco, čeho si předtím nevšiml. Zatímco mluvil k mužům, všichni obyvatelé vesnice se přišli s nimi rozloučit. Matky, manželky, dcery, synové, ti všichni se objímali a loučili s dobrovolníky, mnozí z nich mající slzy v očích. Také za Radimem přišla jeho rodina.

"Radime, prosím tě, dej na sebe pozor a vrať se v pořádku!" objala ho s pláčem Jana. "Tati, mám o tebe takový strach!" ozvala se Kamila.

"Nebojte, vše bude ok. Dej tady na všechny pozor, ano?" přistoupil k synovi a pohladil ho po hlavě. Ráďa s vlhkými oky přitakal.

"Drž se, synu," stiskl otec Radimovi ruku.

Vedle malého Radima stála Rita. "Rito, pomáhej Ráďovi, jo? Pěkně všechny hlídej. Hodná."

Otočil se a už chtěl jít nastoupit do auta, když uviděl přicházejícího Josefa s puškou na rameni. "Jedu s vámi," oznámil mu.

Radim ho chytil za ruku a odvedl kousek stranou. "Josefe, musíš zůstat tady."

"Nenechám tě jet beze mně. Budu tě krýt a-"

"Počkej, ty mi nerozumíš. Ono není vůbec jisté, jak naše výprava dopadne. Někdo musí zůstat a mít naše lidi na starost. Pokud by se cokoliv stalo, vezmi ostatní a jeďte do nejbližšího uprchlického tábora. Kde jsou zbraně víš." Radim se nadechl a pokračoval: "Kdybych se nevrátil, dohlídni prosím na mou rodinu, ano? Slíbíš mi to?"

"Spolehni se."

"Dobře děkuju, vážím si toho." S tím se vydal k autu a nastoupil do něj. Jarek už seděl uvnitř. Zbytek členů skupiny udělal totéž a všichni nastartovali. Radim stáhl okénko, křikl "Jedeme!", krátce zamával své rodině a kolona vyjela. Projeli uvolněným zátarasem a vyrazili vstříc neznámu.

Během cesty zalesněnou kopcovitou krajinou vířily Radimovi v hlavě jedna myšlenka za druhou. Slunce začalo zapadat. Před necelými 48 hodinami seděl s rodinou v klidu na dvorku u večeře. Pak se probudil do této šílenosti. Co se to stalo? Jak přesně k tomu došlo? Nějaké vysvětlení to mít musí...

"Už se těším až jednoho šmejda odprásknu!" přerušil tok Radimových úvah Jarek, potěžkávaje v rukou Sa vz. 58.

Asi v polovině trasy dojeli k opuštěnému autu s otevřenými dveřmi i zadním kufrem. Za volantem seděl muž a nehýbal se. Vozidlo blokovalo celou silnici. Podle dohody Radim krátce zatroubil a zabrzdil, s ním i ostatní.

"Je to tady!" křikl Jarek. Odjistil pušku a vyskočil ven, aniž by za sebou zabouchl.

"Jarku vrať se!" volal marně Radim. "Kurva!" sáhl po své pistoli, "to je magor!"

Mezitím Jarek doběhl až k tělu muže a s nevolí zjistil, že je pravděpodobně po smrti. "Tak nic no!" otočil se k Radimovi. Muž na sedadle se pohnul, s neuvěřitelnou rychlostí dal nohy ven a stoupl. "Pozor!" zařval Radim. Jarek se otočil zpátky, ale Nakažený po něm skočil a povalil jej na zem. Zatímco řvoucí Jarek z posledních sil držel Nakaženého od svého obličeje, přiběhnuvší Radim několikrát kopl zombii do hrudníku a odvalil ji bokem. Zamířil a dvakrát vystřelil. Z hlavy Nakaženého vystříkla krev a potřísnila Jarka a trochu i Radima.

"Co to, co to," koktal zmateně Jarek.

"Co to, co to!" opakoval dopáleně Radim. "Málem jsi zařval, demente!" Jarek se tvářil jakoby nevěděl, kde se nachází.

"Co se stalo?" zvolalo šest mužů, kteří přiběhli z nejbližších vozidel. Ostatní hleděli ze stáhnutých okének.

"Jarka napadl Nakažený. Ale je v pořádku. Pomožte mi odtlačit to auto na kraj," pobídl je Radim.

Muži v šoku zírali na Nakaženého. Radim zkontroloval sedadla a kufr. Čišely prázdnotou.

"Pomůžete mi s tím?!" zavolal netrpělivě Radim. Vzpamatovali se a s Radimem odtáhli auto na krajnici. Radim je poslal zpět a pomohl Jarkovi vstát. Ten se stále nemohl dát dohromady. Zvedl ze země pušku a vtiskl jej Jarkovi do rukou. Všiml si, že se chvěje. Radim znechuceně zakroutil hlavou a sedl si do auta. "Hej, jedeme!" zavolal na něj ze stáhnutého okénka a zmáčkl klakson. Jarek s sebou trhl a konečně nastoupil. "Vyjíždíme!" mávl na řidiče za sebou a sešlápl pedál.

Radim mlčky sledoval cestu a Jarka si vůbec nevšímal. Měl sto chutí mu nafackovat. Svým počínáním ohrozil nejen sebe, ale také jeho a celou skupinu.

Zbytek cesty proběhl bez zvláštních událostí. Potkali několik protijedoucích aut a Radim zahlédl kus od silnice postavu, nepoznal ale, zda je to člověk či Nakažený.

Hypermarket, jejich cíl, stál na samém kraji města. Když k němu přijeli na dohled, Radim zastavil a s ním i ostatní. Oběhl celou kolonu s tím, že bude porada.

"Tak jsme tady," oznámil jim. "Nebudeme to nějak prodlužovat. Až přijedeme na místo, sestřelte ty Nakažené, co jsou na parkovišti. Viděl jsem je dalekohledem. Pak zaparkujte u obchodu a schovejte se za auta. Utvoříme pět dvojic - ostatní nás budou krýt - a rychle prohlídneme vnitřek obchodu. Zbytek nachystá vozíky. Jak se vrátíme, vjedete s nimi dovnitř a začnete nakládat, hlavně trvanlivé potraviny a konzervy. Vemte toho co nejvíc. Kdyby nastal problém, zavolejte mi." Nadiktoval jim číslo. Vrátili se do aut a vyrazili.

Přijeli na parkoviště a zastavili. Několik mužů s nervózním výrazem ve tváři vylezlo. Zalícili na Nakažené a skolili je.

Radim pohlédl k městu. Z mnoha míst stoupal k nebi kouř. I na dálku viděl nabouraná auta, zdemolované ulice a šourající se zombie. A ve vzduchu cítil takovou zvláštní pachuť, nedovedl vysvětlit čeho. Vtom si to uvědomil. Ve vzduchu byla cítit smrt. Otočil se zpět k obchoďáku. Parkoviště, jindy plné aut a nakupujících, bylo až na rozházené vozíky prázdné. Opodál leželo na asfaltu torzo lidského těla. Oklovávalo jej několik vran. Radim přistoupil, vytáhl pistoli a pro jistotu střelil do hlavy. Vrány s krákáním odlétly.

Vrátil se k autu a řekl Jarkovi: "Spal plamenometem všechny mrtvoly." Jarek nereagoval. "Hej, hej!" luskl mu dvakrát Radim před obličejem. Konečně jakž takž přišel k sobě. Vylezl ven a vytáhl zápalnou zbraň.

Radim už chtěl zaúkolovat ostatní, když se ozvala rána a boční zrcátko dodávky vedle něho uletělo.

"Zapadněte za auta!" zařval. Další rána, a ještě jedna.

"Chcípneme!" začali panikařit někteří a už se otáčeli.

"Stůjte!" vystřelil Radim do vzduchu. "Nikdo nikam nejde! A ty zalez!" houkl na Jarka. Zohnutý všechny oběhl a přikázal jim, ať zůstanou na místě, přičemž neznámý po něm dvakrát vystřelil. Všichni se tvářili vyděšeně.

Radim si stoupl za náklaďák a opatrně zpoza něj vykoukl. Spatřil, že vstupní dveře hypermarketu jsou zabarikádované.

Co teď? Radim rychle přemýšlel. Ty zásoby nutně potřebují.

"Neodjedem pryč?!" vytrhl ho z úvah muž vedle.

"Ne! Ty řídíš ten náklaďák?"

"Jo!"

"Sedneš si za volant a já doběhnu pro samopal. Urči deset chlapů, co pojednou s náma. Ať vlezou do korby. Dávejte bacha! Potom prorazíš zátaras ve dveřích.

"A co pak?!" zhrozil se.

"Zmocníme se obchodu násilím!" s tím se Radim zvedl. Doběhl k Jarkovi s plamenometem na zádech.

"Dej mi samopal a ukaž mi, jak se s ním zachází!"

"Vlezte na korbu a ty za volant a kryjte se! Prorazíme vchod a dobijeme obchod. Střílejte po všem co se hne!"

Muži váhali. "Chcete aby vaše rodiny umřely hladem?! Tak nastupte! Jdem na to!" a s těmito slovy pokropil dávkou ze samopalu zatarasené dveře. Ostatní rychle vylezli na korbu a řidič do kabiny. Radim ještě jednou vystřelil a skočil na sedadlo spolujezdce.

Vozidlo nabíralo na rychlosti. V korbě se choulilo deset otců a synů od rodin. Radim ze stáhnutého okénka střílel na vchod a také na střechu.

Vypukla válka o přežití.

Náklaďák projel zátarasem jako by byl z papíru. Řidič vší silou dupl na brzdu a po krátké chvíli zastavil.

Radim bleskem vyměnil zásobník a vyskočil. "Dva zůstaňte nahoře a kryjte nás! Ostatní ven a palte!" a sám začal střílet po celém prostoru obchodu.

"Dost, vzdáváme se!" ozvalo se z hloubi nákupního prostoru a objevila se bílá látka, kterou kdosi mával. Vzápětí zpoza regálů vylezlo několik osob.

"Ruce vzhůru! Odhoďte zbraně!" mířil na ně Radim.

"Máme jen jednu pušku!" křikl muž v popředí a položil ji na zem.

"Seber ji!" houkl Radim na jednoho ze svých lidí a sám přistoupil blíž. "Kolik vás tu je?!"

"Kromě nás ještě dvacet pět vzadu. Jsou tam i děti. Neubližujte nám prosím."

"Přiveď všechny sem! Vy ostatní si stoupněte támhle," udílel Radim pokyny. Nečekal, že se jim podaří obsadit hypermarket tak rychle. O to víc byl rád, že se to obešlo beze ztrát na obou stranách. Po chvíli přišel zbytek osazenstva. Některé děti a ženy plakaly a všichni se tvářili vyděšeně.

Radim přikázal zajatcům přemístit se kus od vchodu a určil pět stráží na jejich hlídání. Šestého poslal k Jarkovi pro automatickou pušku. Jen co odešel, Radim vytočil Jarka. Nějakou dobu trvalo, než telefon zvedl.

"Co se děje?"

"Obchod je náš. Nikomu se nic nestalo. U vás vše v pořádku?"

"Ne. Chodí sem čím dál víc těch zmrdů. Hluk ze zbraní je přitahuje. Už nestřílejte. Počkej - !" a hovor se přerušil. Radim uslyšel výšleh a skřeky, ze kterých tuhla krev v žilách.

"Slyšíš to?" ozval se znovu Jarek. "Teď jsem spálil dalšího."

"Posílám k tobě někoho pro automat."

"Jo, právě přichází."

"Ukaž mu, jak se s ním střílí a přijeďte s auty sem. Nech si u sebe osm chlapů a kryjte nás. Ostatní ať seberou vozíky a přiklušou sem."

Netrvalo dlouho a vesničané s nákupními vozíky vklouzli dovnitř. Radim si zavolal muže s Sa vz. 58 a společně přišli k zajatým lidem. Pověřil ho, ať se připojí ke strážím, a zeptal se zajatců:

"Jsou tu Nakažení?"

"Ne," dostalo se mu odpovědi z několika úst.

"Podle všeho už žádné nebezpečí nehrozí," vrátil se ke zbytku své skupiny, "přesto buďte opatrní. Berte hlavně konzervy a trvanlivé potraviny. A spěchejte jak nejvíc dokážete."

Rozsvítili si baterky a vnořili se do šera obchoďáku. Radim se podíval na jeho předešlé obyvatele. Malé děti nepřestávaly plakat a starší neměly k pláči daleko. Ženy se je všechny snažily utěšit a muži zase utěšovali ženy. Radim se rozhodl zkontrolovat situaci venku. Přitom si myslel, že to nejhorší už mají za sebou.

Kdyby byl tušil, jak moc se mýlí.

Když vyšel ze dveří, ucítil pach spáleného masa. Před ním parkovala v řadě jejich auta s otevřenými kufry. Nedaleko stála Jarkova skupina.

"Tak co?" zeptal se Jarek Radima, jakmile k nim došel.

"V pořádku. Vzdali se prakticky hned. Je jich třicet, proto jsem poslal pro tu padesát osmičku, kdyby se o něco pokoušeli. Ale nemyslím si, že s nimi bude problém. Nakažení uvnitř žádní nejsou."

"Zato tady jich je jak nasranejch. Vidíš?" ukázal prstem před sebe. Na asfaltu leželo osmnáct mrtvol, z toho třetina hořících. "První jsme stříleli do hlavy, jenže zvuk výstřelů sem lákal další. Teď je spálím plamenem a kluci jim pažbami rozdrtí hlavu. S tím jídlem fakt pohněte."

"Dohlídnu na to," ujistil ho Radim.

Vrátil se k zajatcům. Ukázal na muže, jenž předtím odložil pušku a řekl: "Pojď se mnou." Muž nejistě vstal s pohledem upřeným na Radimův samopal. "Neboj, nic ti neudělám."

Odvedl ho bokem a zeptal se: "Jak se jmenuješ?"

"Honza."

"Já jsem Radim. To ty jsi po nás střílel?" Honza přikývl.

"Pověz mi co jsi dělal od doby, co to začalo," vybídl ho Radim.

"Úplně nejdřív jsme to viděli v televizi," rozpovídal se Honza, "já, manželka a náš syn. Ze začátku pár případů, ale potom to šlo hrozně rychle. Zavřeli jsme se doma. Jenže když jsme v televizi a na internetu viděli další ty věci, rozhodli jsme se opustit město. Sbalili jsme to nejnutnější a já si vzal svou pušku, se kterou chodím na střelnici. Kousek od našeho domu je tajný vchod do tunelů kanalizace, syn nám prozradil, že tam se svou partou pravidelně chodí a tak se tam vyzná. Cestou ke vchodu jsem zastřelil jednoho šmejda. Pochod kanalizací bylo to nejhorší, co jsem v životě zažil. Vlastně ne, ještě horší bylo, když jsme vylezli na povrch. Všude mrtvá těla a chodící šmejdi. Utíkali jsme a dostali se až sem. Několik lidí tady rabovalo, ale zanedlouho se venku objevili šmejdi a všichni se rozutekli. Teda skoro všichni. Pár nás tu zůstalo, a do večera přišli další. Rozhodli jsme se na místě zabarikádovat a vyčkat, jak se situace vyvine. Doufali jsme, že přijede policie nebo armáda. Dnes dopoledne sem přijela skupina o něco menší než ta vaše, neměli však žádné střelné zbraně a tak jsme se ubránili. U vás to bylo jiné. Viděl jsem, že jste všichni ozbrojení, i automaty. Hned jak jste prorazili zátaras, věděl jsem, že nemáme šanci. Proto jsme se taky vzdali." S tím Honza skončil.

Radim zamyšleně kýval hlavou. Poslal Honzu zpět a sám si došel pro vozík. Při sběru si svítil baterkou, protože v obchodu panovala černočerná tma. To jim komplikovalo práci, přesto se kufry aut rychle plnily.

Radim si vzpomněl, jak tu ani ne před týdnem nakupoval. Všude spousty lidí. Nejprve zaparkoval auto. Do vozíku vložil minci, vjel s ním dovnitř a pak procházel regály a bral si jídlo. Když měl vše, stoupnul si do fronty u jedné z pokladen. Naskládal vše na pás, a už na něj přišla řada. Pokladní ho slušně pozdravila, on jí taky. Ona markovala zboží a Radim ho skládal do tašky. Pokladní poté vyzvala Radima k úhradě. Zaplatil, před obchodem popadl tašku s nákupem, zacvakl vozík k ostatním a vzal si minci. Naložil vše do auta, nasedl a jel domů.

Radim se trpce pousmál při vzpomínce na život, který už neexistoval. Teď tu pobíhají jako krysy a zběsile chňapají po všem, co jim přijde pod ruku. Místo peněz u pokladen dávají v sázku vlastní život a střílejí po zombies i po živých.

Když se venku začalo stmívat, Radim dal povel ukončit sběr a přichystat se k odjezdu. Potom je Radim svolal probrat poslední podrobnosti.

"Brzo padne tma. Pro dnešek to stačí, zítra se vrátíme pro další. Necháme tady hlídat Jarka a jeho skupinu, budou-li souhlasit. S nimi tu zůstanou i lidé, které jsme zajali-"

"A co potom s něma?"

Radim se překvapeně podíval na podsaditého chlapíka. "Ponecháme je zde s nějakým jídlem, proč?"

"Tak to ani náhodou."

"Chceš je odvézt k nám do vesnice? No dobře, když myslíš, akorát pojednou po skupinkách, protože-"

"Nic takovýho! Pošleme je pryč!"

"Kam pryč?" nechápal Radim.

"No pryč odsud!"

"A kam by podle tebe jako měli jít?"

"To mě nezajímá! Tady nebudou! Ujídat z našeho jídla, to tak!"

Radim nevěřil vlastním uším. "Uvědomuješ si, že tam venku do rána všichni zemřou?!"

"To je mi jedno! Nenechám je žrát z našich zásob, že jo chlapi?" No jasně, určitě!" ozvalo se z houfu.

Radim zíral s otevřenou pusou. "Pánové," postoupil k nim, "kdyby tu nebyli, nenašli bychom tady ani hovno! Jen díky nim máme jídlo a další věci!"

Většina vesničanů se postavila za muže, který chtěl zajatce vyhnat. Zbytek souhlasil a přidal se k Radimovi.

"Nedovolím vám zabít ty lidi!" prohlásil Radim. Vzápětí jeho oponenti popadli pušky, natáhli a zamířili na Radima. Jeho stoupenci zase namířili na ně a všichni po sobě zběsile řvali. Náhle jeden mladík se slovy "Ty zkurvenej sráči!" skočil po vůdci vzbouřenců a začal se s ním prát. Řev ještě zesílil a vypadalo to, že se do rvačky zapojí i ostatní.

Prásk!

Všichni se překvapeně otočili. Spatřili Radima se skelným pohledem a s pistolí namířenou ke stropu. "Budeme hlasovat," řekl, ačkoliv dobře věděl, jak to dopadne.

"Kdo je pro můj návrh?" zeptal se a zvedl paži, s ním i osm osob. "A kdo pro jeho?" Les rukou se vztyčil vzhůru. "Fajn, jak chcete. Ale vyřiďte si to sami." S tím šel ven za Jarkem. Když procházel kolem lidí, co měli být vzápětí vyhnáni, podíval se na Honzu. Ten mu pohled opětoval. Byly v něm prosba, strach a výčitky dohromady. Radim se odvrátil.

"Co tam děláte?!" spustil na Radima Jarek, když k němu došel. "Říkal jsem ti, že výstřely je přilákají!"

"Jste ochotni zůstat a hlídat obchod?" nereagoval Radim na jeho podrážděný dotaz.

"No proč ne," odpověděl váhavě."

"Dobře. Necháme ti automatické zbraně a zabarikádujete se uvnitř. Nakažené nestřílejte. Postaráme se o ně zítra ráno až přijedeme."

"Dobře, jsem pro. Řeknu to chlapům, jsem si jistý, že budou souhlasit."

Vtom z obchodu rychlým krokem vyšla zajatá skupina a za nimi Radimovi lidé, kteří je nevybíravým způsobem popoháněli. Děti a ženy plakaly a prosily, muži se hádali. Vesničané však neměli slitování. S nadávkami do všech strkali, kopali, a dokonce sem tam udeřili pažbou pušky. Prošli kolem Radima a šokovaného Jarka a dál je hnali pryč z areálu. Také ti, kteří pomáhali Jarkovi, nevěřícně zírali. Ve dveřích se objevil onen mladík, jenž se zastal Radima, a po tvářích mu stékaly slzy.

"Co to má znamenat?!" ptal se nechápavě Jarek.

"Lůza rozhodla, že je pošlou na smrt. Zataras s ostatními vchod. Já přivezu zbraně."

Situace nabrala nečekaný spád. Nedaleko vjezdu Honza napadl jednoho z pohůnků a pokusil se mu vytrhnout pušku. Samozřejmě nepochodil. Od dalšího muže dostal pažbou do hlavy a klesl k zemi. Jeho druhové mu chtěli pomoci, ale vesničani na ně namířili s tím, že je zastřelí, jestli se hnou.

Několik jedinců začalo Honzu zběsile kopat, ale naštěstí zasáhl Radim. Ukončil lynč a požádal Honzu, aby své lidi co nejrychleji odvedl. Honza jej s krvácející hlavou úpěnlivě prosil, s ním i ženy a děti, ale Radim jen zopakoval svůj požadavek a odešel Jarkovi odevzdat zbraně.

Uvnitř vozu chvíli nepřítomně zíral před sebe. Přemýšlel, zda učinil vše pro jejich záchranu. Pravděpodobně ano, ne, určitě ano. Ta banda zasranejch vidláků by ho klidně zastřelila, viděl jim to na očích. A on za žádnou cenu nenechá Janu, Kamilu a Ráďu samotné, nikdy, ať se děje cokoliv. Také ho napadlo, že ti vidláci to pro něj mohli udělat, nechat Honzovy lidi v obchodě. Radim pro ně udělal už spoustu.

Nastartoval a přijel před vchod. Předal Jarkovi zbraně s municí a řekl mu, ať poví ostatním, že počká deset minut, pak že odjíždí. Poté se s ním domluvil, že si budou pravidelně telefonovat a kdyby se situace vyostřila, opustí hypermarket a přijedou do obce.

Radim nasedl a čekal. Vtom otočil klíčkem, smykem se obrátil a vyjel z parkoviště, všechny vesničany nechaje za sebou.

Bez zvláštních příhod uháněl domů. Událost tam v obchodě se na něm podepsala. Počítal se vším možným, ale tohle se naprosto vymykalo jeho chápání. Poslat třicet lidí na smrt včetně dětí. Radimovi se neustále před očima zjevovaly jejich plačící tváře a v uších zněl ustrašený křik. Do rána budou všichni mrtví.

K vesnici dojel už za tmy. U zátarasu k němu přiběhli vyděšení hlídači. "Šéfe, kde jsou ostatní?!" ptali se ve svitu baterek.

"Dorazí za chvíli," odpověděl jim, "můžete uvolnit cestu?" Zatímco jeřábem odkláněli jehlany, Radim zatelefonoval Josefovi a dozvěděl se, že je u sebe doma. Přijel tam a vystoupil.

"Ahoj Josefe," pozdravil ho.

"Ahoj, kde je zbytek? Snad-"

"Jsou v pořádku," přerušil Josefa. "Jarek s několika lidmi zůstali ozbrojeni hlídat obchoďák. Ostatní jsou s naloženými jídlem na cestě sem. Zítra se vrátí pro další. Ale něco se tam stalo. Kvůli tomu už s nimi nechci mít nic společného."
"A co se stalo?"
"Teď ne, Josefe. Jedu k tátovi. Jo, ještě něco. Zásoby zamkni na úřadě a dej hlídat někým, komu věříš."

"Dobře. Sice tomu vůbec nerozumím, ale udělám to," odpověděl Josef.

Když Radim zaparkoval před otcovým domem, otevřely se dveře a z nich vyběhla Jana se zbytkem rodiny. "Radime! Tak jsme se báli" rozplakala se a objala ho.

"Tati, tati!" volaly děti a starý Radim řekl: "Ani netušíš, jak rád tě vidím!"

Tak se druhý den apokalypsy pomalu chýlil ke konci.